Mezi dvěma ohni: Když můj muž nedokáže říct své matce, že nemůžeme mít děti

„Kláro, kdy už nám konečně oznámíš, že čekáte miminko?“ Tchyně sedí naproti mně u stolu, její hlas je ostrý jako nůž. Všichni ztichnou, dokonce i děti přestanou šustit obaly od bonbonů. Petr, můj muž, se dívá do talíře, jako by tam hledal odpověď. Já cítím, jak mi hoří tváře a v krku mám knedlík.

„To je přece jen otázka času, že jo, Petře?“ pokračuje jeho matka, paní Novotná, a já vnímám, jak se na mě upírají pohledy celé rodiny. Snažím se usmát, ale vím, že to působí křečovitě. Petr mlčí. Vždycky mlčí.

Cestou domů v autě je ticho. Jen stěrače škrábou po skle. „Proč jí to neřekneš?“ vyhrknu nakonec. „Proč pořád musím snášet ty otázky já?“

Petr sevře volant tak silně, až mu zbělají klouby. „Já nevím, Kláro. Ona to nepochopí. Je to pro ni těžké.“

„A pro mě to není těžké?“ zašeptám. Slzy mi stékají po tvářích a on se ani nepodívá.

Už tři roky se snažíme o dítě. Tři roky plné nadějí a zklamání. Lékaři nám řekli, že šance jsou mizivé. Zkoušeli jsme všechno – bylinky od paní Hrdličkové z vedlejší vesnice, modlitby v kostele, nekonečné návštěvy klinik v Praze i Brně. Každý měsíc jsem doufala, že tentokrát to vyjde. Každý měsíc jsem brečela v koupelně nad jednou čárkou na testu.

Ale před Petrovou matkou jsme pořád hráli divadlo. Každý sváteční oběd, každé Vánoce, každé narozeniny – vždycky stejné otázky a stejné lži. „Ještě máme čas,“ říkali jsme. „Teď se soustředíme na práci.“

Jenže čas běží a já mám pocit, že se dusím. Nejhorší je to mlčení mezi mnou a Petrem. Dřív jsme si byli blízcí – smáli jsme se spolu, plánovali budoucnost. Teď spolu mluvíme jen o tom, co je potřeba koupit nebo opravit.

Jednou večer sedím na balkoně s hrnkem čaje a slyším Petrový hlas z kuchyně. Volá s matkou.

„Mami, prosím tě… Klára teď nemůže přijít k telefonu.“

Chci tam vejít a zakřičet: „Nech nás být! Nejsme stroje na děti!“ Ale místo toho jen sedím a poslouchám.

Za pár dní přijde dopis – pozvánka na rodinnou oslavu babiččiných osmdesátin. Vím přesně, co mě čeká. Petr je nervózní už týden předem.

„Kláro, prosím tě… Zkus to vydržet,“ říká mi večer před oslavou.

„A co když už nechci nic vydržet?“ odpovím tiše.

Na oslavě sedím vedle Petrové sestry Jany, která má dvě malé děti. Jana je milá, ale její děti mi připomínají všechno, co nikdy nebudu mít.

„Klárko, nechceš si pochovat malého Filípka?“ nabízí mi Jana batole s úsměvem.

Usměju se a odmítnu. „Radši ne…“

Tchyně to slyší a hned má jasno: „No vidíš! Klára ani neumí vzít dítě do náruče! Jak by mohla být matkou?“

To už nevydržím. Zvednu se od stolu a utíkám na zahradu. Slyším za sebou kroky – Petr jde za mnou.

„Kláro…“ začne tiše.

„Ne! Už toho mám dost! Proč jí to prostě neřekneš? Proč mě necháváš trpět?“ křičím na něj poprvé v životě.

Petr sklopí hlavu. „Já nevím… Bojím se jí to říct. Bojím se, že mě bude považovat za slabého syna.“

„A já? Já už nemůžu dál žít ve lži!“ rozpláču se naplno.

Doma je ticho ještě dusivější než obvykle. Petr spí na gauči. Já koukám do stropu a přemýšlím, jestli má naše manželství ještě smysl.

Druhý den ráno najdu Petra sedět u kuchyňského stolu s hlavou v dlaních.

„Kláro… Zavolám jí dneska. Řeknu jí pravdu,“ řekne tiše.

Sednu si naproti němu a chytím ho za ruku. „Děkuju… Ale jestli to neuděláš ty, udělám to já.“

Ten den Petr opravdu volá své matce. Slyším jeho hlas z vedlejšího pokoje – třese se mu hlas, ale mluví jasně: „Mami… Musím ti něco říct… Klára nemůže mít děti.“

Po telefonu je dlouhé ticho. Pak slyším jen: „To mě mrzí…“

Když Petr zavěsí, rozpláče se poprvé od svatby.

Objímám ho a oba víme, že jsme něco ztratili – ale možná jsme konečně našli sami sebe.

Někdy si říkám: Proč je v naší společnosti pořád tak těžké mluvit o věcech, které bolí? Proč musíme předstírat před vlastní rodinou? Myslíte si, že je lepší žít ve lži nebo riskovat pravdu?