Nejdelší den v životě malého Tomáše

„Tomáši, proč už zase nejdeš do školy?“ slyšel jsem mámu šeptat tátovi za zavřenými dveřmi mého pokoje. Snažil jsem se nevnímat jejich smutné hlasy, ale stejně jsem slyšel každé slovo. „Doktoři říkali, že se to zhoršuje. Musíme být opatrní.“ Táta si povzdechl a já věděl, že se zase budou hádat o tom, jestli mě mají nechat doma, nebo mě poslat mezi kamarády.

Ležel jsem na posteli a díval se na strop. Všude kolem mě byly plakáty s hokejisty a autíčky, které jsem už dávno nemohl pořádně používat. Srdce mi bušilo rychleji než obvykle a já věděl, že to není jen kvůli nemoci. Bál jsem se, že už nikdy neuvidím své spolužáky.

Najednou někdo zaklepal na dveře. „Tomáši?“ ozvala se tichá holčičí hláska. Poznal jsem Aničku, moji spolužačku, která vždycky seděla v první lavici a nikdy se mi nesmála, když jsem musel při tělocviku sedět stranou. „Můžu dál?“ zeptala se.

Podíval jsem se na mámu, která stála ve dveřích a usmívala se, i když měla oči plné slz. „Pojď dál, Aničko,“ řekla tiše.

Anička přišla až ke mně a vytáhla z batohu velkou krabici. „Tohle je pro tebe,“ řekla a položila ji na postel. Otevřel jsem ji a uvnitř byly barevné papíry, pastelky, omalovánky a dokonce i malý model auta. „Všichni ve třídě ti něco nakreslili,“ vysvětlila. „A já… já bych tě chtěla pozvat ven. Jen my dva. Jako rande.“

Zrudl jsem až po uši. „Rande?“ vykoktal jsem.

„No jasně! Vždyť jsi říkal, že jsi nikdy nebyl v cukrárně na opravdovém poháru. Tak pojď se mnou! Dneska je krásně.“

Máma se rozesmála a poprvé za dlouhou dobu vypadala šťastně. „To je skvělý nápad, Aničko.“

Táta mě pomohl obléct a já si připadal jako opravdový princ. Anička mě vzala za ruku a šli jsme pomalu ulicí směrem k cukrárně U Slunce. Lidé se na nás dívali, někteří se usmívali, jiní jen kroutili hlavou. Ale mně to bylo jedno. Byl jsem venku a vedle mě byla holka, která se nebála být se mnou.

V cukrárně jsme si sedli k oknu a Anička objednala dva velké poháry s jahodami a šlehačkou. „Víš, Tomáši,“ začala opatrně, „ve třídě si o tobě někteří povídají… Že prý už nejsi jako dřív.“

Sklopil jsem oči. „Já vím. Nemůžu běhat ani hrát fotbal.“

„Ale to přece nevadí!“ vykřikla Anička tak hlasitě, až se po nás všichni otočili. „Jsi pořád ten nejchytřejší kluk ve třídě! A umíš nejlíp kreslit auta.“

Usmál jsem se a poprvé za dlouhou dobu jsem cítil něco jako radost.

Když jsme dojedli poháry, Anička mě vzala do parku. Sedli jsme si na lavičku a ona mi vyprávěla o tom, jak ji kluci ze třídy šikanují, protože je malá a nosí brýle. „Ale dneska je mi to jedno,“ řekla a podívala se mi do očí. „Protože mám tebe.“

Cestou domů jsme potkali Honzu a Petra ze třídy. „Hele, Tomášek si vyrazil s holkou!“ smáli se.

Anička je zpražila pohledem: „Aspoň má odvahu žít naplno! Co vy?“ Kluci zmlkli a já cítil, jak mi srdce buší ještě rychleji – tentokrát ale štěstím.

Doma na mě čekali rodiče s večeří a máma mě objala tak pevně, až jsem skoro nemohl dýchat. „Jsem na tebe pyšná,“ zašeptala.

Ten večer jsem ležel v posteli a přemýšlel o všem, co se stalo. O tom, jak moc mi chybí obyčejné věci – škola, kamarádi, smích na chodbě… Ale hlavně jsem myslel na Aničku a na to, jak moc pro mě znamená její odvaha.

Možná už nikdy nebudu běhat po hřišti jako ostatní kluci. Možná mě čekají další těžké dny v nemocnici. Ale dneska jsem byl šťastný.

A tak se ptám: Proč lidé často zapomínají na to nejdůležitější – být tu jeden pro druhého? A co byste udělali vy na mém místě?