Zrada, která bolí nejvíc: Jak mě vlastní syn připravil o domov

„Mami, podepiš to, je to jen formalita. Všechno bude jako dřív, jen papírově to bude jednodušší.“

Stála jsem v kuchyni našeho bytu v paneláku na Jižním Městě a dívala se na svého syna Petra. V ruce držel štos papírů a nervózně si pohrával s propiskou. V jeho očích jsem viděla naléhavost, kterou jsem si tehdy vyložila jako starost o mě. Byla jsem unavená, bolavá záda mi připomínala, že už nejsem nejmladší. Věřila jsem mu. Vždyť je to můj syn.

Podepsala jsem. Až později jsem zjistila, že jsem právě přišla o všechno.

Když mi Petr oznámil, že byt je teď jeho a že bych se měla poohlédnout po něčem menším, protože on potřebuje prostor pro svou rodinu, myslela jsem, že špatně slyším. „Petře, vždyť jsi mi slíbil, že se o mě postaráš! Že nikdy nebudu sama!“

„Mami, já mám taky svůj život. S Luckou čekáme druhé dítě. Potřebujeme větší byt. Ty si najdeš něco menšího, třeba garsonku. Pomůžu ti s hledáním.“

Srdce mi bušilo až v krku. „Ale kde na to vezmu? Důchod mám sotva na jídlo a léky! Vždyť víš, jak je to dneska s nájmy…“

Petr se na mě ani nepodíval. „To už není můj problém. Byt je teď můj.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Celý život jsem dřela – v kanceláři na poště, doma u plotny, v noci u nemocného manžela. Všechno jsem dělala pro Petra. Když byl malý a jeho otec nás opustil, slíbila jsem si, že mu nikdy nic nebude chybět. A teď? Teď stojím před vlastním synem a on mě vyhazuje z domova.

Dny plynuly v mlze. Sousedka paní Novotná mi nosila polévky a snažila se mě utěšit: „Marie, to přejde. Petr si uvědomí, co udělal.“ Ale já věděla, že neuvědomí. Viděla jsem ten chlad v jeho očích.

Jednou večer jsem seděla na lavičce před domem a přemýšlela, kam půjdu. Bylo chladno, foukal vítr a já měla na sobě jen starý svetr. Najednou ke mně přišla Lucka, Petrova žena. „Marie, nezlobte se na nás. My prostě potřebujeme začít znovu. Petr má teď jiné priority.“

„A co já?“ zašeptala jsem.

„Vy jste už svůj život prožila.“

Ta slova mě bodla do srdce jako nůž.

Začala jsem obcházet realitky. Všude jen samé zamítavé pohledy: „Paní, s vaším důchodem? To tady nemáte šanci.“ Jednou mi dokonce nabídli místo v ubytovně pro seniory na okraji Prahy – sdílený pokoj s cizí paní a společné záchody na chodbě. Cítila jsem se ponížená.

Jednoho dne jsem potkala starého známého z práce, pana Dvořáka. Pozval mě na kávu do malé kavárny u metra Háje.

„Marie, slyšel jsem, co se stalo. To je hrozné… Ale víš co? Já mám v bytě volný pokoj. Není to nic moc, ale aspoň nebudeš sama.“

Plakala jsem do ubrousku a děkovala mu. Přestěhovala jsem se k němu – dvě staré duše pod jednou střechou.

Ale noci byly těžké. Každý večer jsem si přehrávala v hlavě Petrova slova. Proč? Co jsem udělala špatně? Vždyť jsem ho milovala víc než sebe samu.

Jednou jsem potkala Petra na ulici. Šel s Luckou a dětmi – smáli se, byli šťastní. Když mě spatřil, rychle přešel na druhý chodník.

Zůstala jsem stát jako opařená.

Začala jsem chodit do klubu seniorů na Chodově. Tam jsem poznala další ženy s podobným osudem. Jedna z nich, paní Eva, mi řekla: „Marie, nejsi sama. Dneska je to častější, než si myslíš. Děti jsou jiné…“

Ale já tomu pořád nerozumím.

Jednou večer jsme s panem Dvořákem seděli u televize a on se mě zeptal: „Marie, kdybys mohla vrátit čas, udělala bys něco jinak?“

Dlouho jsem mlčela.

Možná bych byla přísnější matka. Možná bych víc myslela na sebe. Ale hlavně bych nikdy nevěřila slibům bez záruky.

Teď už vím, že největší bolest není samota – ale zrada od vlastního dítěte.

A tak se ptám: Je možné ještě někdy odpustit? A kolik matek v Česku zažívá stejnou bolest jako já?