Zklamání pana Novotného: Tchánovo odhodlání změnit náš život

„Tohle nemyslíš vážně, Petro! Jak sis to představoval? Že si přivedeš domů holku, která ani nemá pořádnou práci, a ještě k tomu čeká dítě?“ Pan Novotný stál uprostřed našeho malého obýváku, ruce v bok, a jeho hlas rezonoval celým bytem. Petr seděl vedle mě na gauči, hlavu sklopenou, zatímco já jsem se snažila zadržet slzy. Byla jsem v pátém měsíci těhotenství a místo radosti jsem cítila jen úzkost.

Všechno začalo na obecním plese v našem městečku kousek od Hradce Králové. Petr byl z Prahy, přijel za kamarádem na víkend a náhoda nás svedla dohromady. Byl vtipný, pozorný a měl vlastní byt na Vinohradech – pro holku z vesnice to znělo jako splněný sen. Po pár měsících jsem se k němu nastěhovala. Všechno šlo rychle, možná až moc rychle. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, bála jsem se, ale Petr byl nadšený. „Budeme rodina,“ říkal mi večer co večer.

Jenže pak přišel pan Novotný. Byl to typický pražský podnikatel – vždy v obleku, s výrazem člověka, který je zvyklý mít poslední slovo. Když jsme mu oznámili novinu, jeho tvář ztvrdla. „Tohle není plánované. Petr má před sebou kariéru, a ty… co vlastně děláš?“ ptal se mě s ledovým klidem. Pracovala jsem v knihovně na poloviční úvazek a studovala dálkově pedagogiku. To mu nestačilo.

Začal nás navštěvovat častěji. Přinášel rady, které nikdo nechtěl slyšet, a peníze, které jsme nechtěli přijmout. „Měli byste si najít větší byt. Tady to není prostředí pro dítě,“ říkal a rozhlížel se po našem dvoupokojovém bytě jako inspektor hygieny. Petr se snažil bránit: „Tati, zvládneme to sami.“ Ale pan Novotný jen mávl rukou: „To si myslíš ty.“

Jednoho večera přišel s návrhem: „Mám známého na radnici. Zařídím vám obecní byt na Žižkově. Jana může nastoupit do školky jako asistentka. A Petr půjde pracovat ke mně do firmy.“ Bylo to jako obchod – naše životy za jeho klid v duši. „Nechci být závislá na tvých kontaktech,“ řekla jsem tiše. „A Petr má svou práci rád.“ Pan Novotný se rozesmál: „Práce? V tom malém startupu? To není budoucnost!“

Začali jsme se s Petrem hádat. On byl mezi dvěma mlýnskými kameny – chtěl být dobrým synem i partnerem. Já jsem cítila, že ztrácím půdu pod nohama. Každý den jsem přemýšlela, jestli mám právo trvat na svém, když nám pan Novotný nabízí pomoc. Ale byla to opravdu pomoc?

Jednou večer jsem zaslechla Petra telefonovat s otcem: „Tati, já Janu miluju. Chci s ní být. Prosím tě, přestaň nám organizovat život.“ Pak dlouho mlčel a nakonec jen zašeptal: „Dobře…“ Když zavěsil, byl bledý jako stěna.

Začal být uzavřený, často chodil domů později a já měla pocit, že ho ztrácím. Jednou přišel domů opilý a vyčetl mi: „Kdybys byla trochu ambicióznější, táta by tě možná respektoval!“ Ta slova mě bodla do srdce.

Když se narodil náš syn Matěj, pan Novotný přišel do porodnice s obrovskou kyticí a obálkou plnou peněz. „Chci pro vnuka to nejlepší,“ řekl mi do očí. Poděkovala jsem a odmítla peníze. Cítila jsem hrdost i strach zároveň.

Doma bylo dusno. Petr byl stále rozpolcený mezi mnou a otcem. Já jsem byla unavená z neustálého dokazování vlastní hodnoty. Jednoho dne jsem sbalila Matěje a odjela na pár dní k rodičům na venkov. Potřebovala jsem si ujasnit, co vlastně chci.

Moje maminka mi řekla: „Janičko, rodina je důležitá, ale nesmíš se v ní ztratit.“ Přemýšlela jsem o tom celou noc.

Když jsem se vrátila do Prahy, čekal mě Petr doma s kufrem v ruce. „Jano, rozhodl jsem se. Odcházím od táty i z jeho firmy. Najdu si jinou práci a postarám se o vás sám.“ Objala jsem ho a poprvé po dlouhé době jsem cítila naději.

Pan Novotný nám přestal volat i psát. Bylo to těžké období – finančně i psychicky –, ale zvládli jsme to spolu. Matěj rostl jako z vody a my jsme si pomalu budovali vlastní rodinu podle našich pravidel.

Někdy si ale stále kladu otázku: Udělala jsem dobře, že jsem odmítla pomoc? Nebo bych měla být vděčnější za to, co nám pan Novotný nabízel? Co byste udělali vy na mém místě?