Zavoláš jen, když potřebuješ hlídat: Příběh Hany a jejího syna

„Zase voláš jenom proto, že potřebuješ pohlídat Elišku?“ slyším svůj vlastní hlas, jak se mi třese v telefonu, když mi Tomáš zavolá v sobotu ráno. Vím, že bych měla být ráda, že se ozval, ale v hrudi mě pálí hořkost. Už dávno jsme si přestali volat jen tak. Vždycky je v tom nějaký důvod. Potřebuje hlídání, potřebuje půjčit peníze, potřebuje něco zařídit. Nikdy se nezeptá, jak se mám já.

„Mami, prosím tě, dneska fakt nemáme s Lenkou kam Elišku dát. Máme s ní domluvenou návštěvu u psychologa a pak musím do práce. Pomůžeš nám?“ Jeho hlas je unavený, skoro zlomený. Vím, že to nemá lehké. Po rozvodu s Lenkou se snaží být dobrým tátou, ale někdy mám pocit, že se v tom všem úplně ztratil.

Vzpomínám si na dobu, kdy byl malý kluk a běžel ke mně s rozbitým kolenem. Tehdy jsem byla jeho celý svět. Teď jsem jen někdo, kdo má být po ruce, když je potřeba. „Dobře, přiveď ji,“ odpovím nakonec tiše a položím telefon.

Eliška přijde s batůžkem a plyšovým králíkem. Má velké modré oči po Tomášovi a copánky jako já v jejím věku. „Ahoj babi!“ vykřikne a obejme mě kolem pasu. V tu chvíli se mi sevře srdce. Pro ni bych udělala cokoliv.

Sedíme spolu v kuchyni a pečeme bábovku. Eliška mi vypráví o škole, o nové paní učitelce i o tom, jak se jí stýská po tom, když byli s tátou a mámou všichni spolu. „Proč už spolu nejsou?“ zeptá se najednou a já nevím, co říct. Jak vysvětlit dítěti bolest dospělých?

„Někdy se dospělí pohádají tak moc, že už spolu nemůžou být,“ řeknu nakonec a pohladím ji po vlasech. „Ale oba tě mají moc rádi.“

Když si pro ni Tomáš večer přijde, stojí ve dveřích a vypadá unaveněji než ráno. „Děkuju, mami,“ řekne rychle a už se otáčí k odchodu. „Tomáši,“ zastavím ho tiše. „Můžeme si někdy sednout a jen tak si popovídat? O nás dvou? O tom, jak se máš?“

Podívá se na mě překvapeně, skoro provinile. „Teď fakt nemám čas, mami. Promiň.“ A je pryč.

Zůstanu stát ve dveřích a dívám se za nimi do tmy. V bytě je ticho, jen bábovka na stole pomalu chladne. Přemýšlím o všech těch letech, kdy jsem pro Tomáše dýchala. O tom, jak jsem ho vedla do školky za ruku, jak jsem mu šila kostým na karneval, jak jsem ho utěšovala po prvním rozchodu. A teď? Jsem pro něj jen služba.

Další týden mi volá Lenka. „Hano, mohla byste nám zase pohlídat Elišku? Máme s Tomášem schůzku ve škole.“ Její hlas je odměřený, skoro cizí. Po rozvodu jsme si přestaly rozumět. Nikdy mi neřekla proč přesně odešla od Tomáše – prý už to nešlo dál. Jenže já vidím, jak je Tomáš zlomený a jak Eliška trpí.

„Samozřejmě,“ odpovím automaticky. Ale v hlavě mi běží otázky: Proč mi nikdo neřekne pravdu? Proč musím být vždycky ta silná?

Jednoho večera sedím u televize a najednou slyším klíče v zámku. Tomáš stojí ve dveřích s očima plnýma slz. „Mami… já už nevím, co mám dělat,“ zašeptá a zhroutí se na gauč vedle mě.

Objímám ho jako kdysi dávno. „Co se stalo?“ ptám se tiše.

„Lenka chce Elišku do střídavé péče… Bojím se, že ji ztratím. Že už nebudu dobrý táta.“

„To není pravda,“ říkám mu pevně. „Jsi dobrý táta. Jen jsi unavený a smutný.“

Sedíme spolu dlouho do noci a poprvé po letech si povídáme opravdu upřímně. O jeho strachu ze samoty, o tom, jak ho bolí Lenčina slova i o tom, jak moc mu chybí rodina.

Dny plynou dál a já hlídám Elišku častěji než dřív. Někdy mám pocit, že jsem jediný pilíř, který tu rodinu ještě drží pohromadě. Ale zároveň cítím únavu – fyzickou i duševní.

Jednoho dne přijde Eliška domů uplakaná. „Babičko, proč mě táta někdy nechce?“ ptá se mezi vzlyky.

Zabolí mě to až do morku kostí. „To není pravda,“ šeptám jí do vlasů. „Táta tě miluje nade vše na světě.“

Ale sama v sobě si nejsem jistá ničím.

Začnu chodit na setkání pro prarodiče v podobné situaci. Zjišťuji, že nejsem sama – že spousta babiček a dědečků je využívána jen jako hlídači nebo bankomaty bez vlastního života.

Jednou večer sedíme s Tomášem u stolu a já se konečně odhodlám říct to nahlas: „Tomáši… já tě miluju víc než cokoliv na světě. Ale nejsem tu jen proto, abych ti pomáhala s Eliškou nebo řešila tvé problémy. Jsem taky člověk – tvoje máma.“

Dívá se na mě dlouho mlčky a pak poprvé za dlouhou dobu řekne: „Promiň mami… nějak jsem na to zapomněl.“

Nevím, jestli se něco změní. Ale aspoň jsme si to řekli.

Někdy večer přemýšlím: Kde jsme udělali chybu? Je možné znovu najít cestu k sobě? Nebo jsme odsouzeni být si navždy vzdálení – spojeni jen povinnostmi a vzpomínkami?