Závěť, která roztrhla rodinu: Příběh o zradě a odpuštění

„To není možné… To prostě nemůže být pravda!“ šeptal jsem si pro sebe, zatímco mi ruce drkotaly a papír v nich se třásl jako list ve větru. Venku bubnoval déšť do parapetu a v mámině starém bytě voněla káva, kterou už nikdy neuvaří. Seděl jsem na jejím oblíbeném místě u okna a v ruce svíral závěť, kterou jsem náhodou našel v zásuvce jejího psacího stolu. Všechno, co měla – byt na Vinohradech, chalupu v Orlických horách, dokonce i její sbírku starých knih – odkázala Ondřejovi. Mně nezůstalo nic. Jen ticho a pocit, že jsem celý život žil ve lži.

„Péťo, co tam tak dlouho děláš?“ ozvalo se z chodby. Ondřejův hlas byl unavený, ale klidný. Vždycky byl ten rozumnější z nás dvou. Já byl ten impulzivní, on ten, kdo všechno řešil s chladnou hlavou. Ale teď jsem měl chuť na něj křičet, rozbít všechno kolem sebe.

„Našel jsem máminu závěť,“ řekl jsem tiše, když vešel do pokoje. Podíval se na mě a v očích měl něco mezi strachem a smutkem. „Všechno je tvoje. Všechno.“

Chvíli mlčel. Pak si sedl naproti mně a položil mi ruku na rameno. „To přece nemůže být pravda… Máma by nás nikdy nerozdělila.“

Ale byla to pravda. Černé na bílém. A já cítil, jak se mezi námi začíná rozevírat propast.

Vzpomínky na dětství mi začaly vířit hlavou jako podzimní listí. Jak jsme s Ondřejem běhali po sídlišti v Modřanech, jak nás máma vodila do školy za ruku, jak jsme spolu stavěli bunkry z dek a polštářů. Nikdy jsem necítil, že by mě měla méně ráda než jeho. Ale teď… Teď jsem si nebyl jistý ničím.

„Ondro, věděl jsi o tom?“ zeptal jsem se s hořkostí v hlase.

„Ne,“ odpověděl okamžitě. „Přísahám, že ne.“

Ale já mu nevěřil. Jak bych mohl? Vždycky byl ten oblíbenější – lepší známky, víc kamarádů, nikdy neudělal ostudu na třídní schůzce. Já byl ten problémový: první pivo ve čtrnácti, průšvihy ve škole, později rozvod a dluhy. Možná proto… Možná proto mě máma vyškrtnula ze svého života i po smrti.

Dny plynuly a mezi mnou a Ondřejem rostlo napětí. Každý telefonát byl kratší než ten předchozí, každé setkání trapnější. Táta zemřel už dávno a máma byla jediná, kdo nás držel pohromadě. Teď tu nebyla – a my jsme se pomalu rozpadali.

Jednoho večera jsem seděl v hospodě U Tří lvů a topil žal v pivu. Vedle mě seděl můj kamarád Tomáš a poslouchal moje stížnosti.

„Víš co je nejhorší?“ ptal jsem se ho. „Že ani nevím proč. Proč mě máma takhle potrestala?“

Tomáš pokrčil rameny. „Možná měla důvod. Zkus to zjistit.“

A tak jsem začal pátrat. Procházel jsem máminy staré deníky, dopisy, fotky. Hledal jsem odpovědi na otázky, které mě spalovaly zevnitř. A pak jsem to našel – dopis adresovaný mně, schovaný mezi stránkami její oblíbené knihy od Hrabala.

„Milý Petře,

vím, že až tohle budeš číst, už tu nebudu. Možná jsi zklamaný nebo rozzlobený kvůli tomu, co jsem napsala do závěti. Ale věř mi, nebylo to jednoduché rozhodnutí. Vím, že jsi silný a zvládneš život i bez mé pomoci. Ondřej je jiný – potřebuje jistotu a oporu víc než ty. Vždycky jsi byl bojovník a já tě za to obdivovala.

Mám tě ráda.
Máma“

Slzy mi stékaly po tváři a já poprvé za dlouhou dobu cítil něco jako klid. Možná mě máma neodmítla – možná mi jen věřila víc než sobě samé.

Druhý den jsem zavolal Ondřejovi.

„Musíme si promluvit,“ řekl jsem mu do telefonu.

Sešli jsme se v mámině bytě – teď už jeho bytě – a já mu ukázal dopis.

Ondřej mlčel dlouho. Pak mě objal a oba jsme brečeli jako malí kluci.

„Promiň,“ zašeptal mi do ucha. „Já bych to bez tebe nezvládl.“

A já pochopil, že majetek není všechno. Že rodina je víc než papír s podpisem.

Od té doby jsme si s Ondřejem blíž než kdy dřív. Společně jsme prodali chalupu a peníze rozdělili napůl. Mámin byt zůstal jemu – ale já tam mám vždycky místo u okna a hrnek kávy.

Někdy si říkám: Proč nám rodiče neříkají všechno? Proč musí pravdu odhalit až smrt? Co byste udělali vy na mém místě?