Závěť, která mi vzala všechno: Příběh Marie z Českého Krumlova

„To není možné! To prostě není možné!“ křičela jsem na notáře, zatímco mi v ruce třásl papír s razítkem. „Pane Novotný, tohle musí být omyl. Vždyť jsem jeho žena! Byli jsme spolu třicet let!“ Moje slova se rozplývala v tichu kanceláře, kde na mě upíraly oči nejen notář, ale i moje dcera Klára a syn Tomáš. Notář si odkašlal a znovu mi klidným hlasem zopakoval: „Paní Nováková, váš manžel skutečně odkázal veškerý svůj majetek paní Lucii Dvořákové. Je mi líto.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Lucie Dvořáková? Nikdy jsem to jméno neslyšela. V hlavě mi vířily myšlenky – kdo to je? Proč jí všechno odkázal? Co jsem udělala špatně? Klára mě objala a šeptala: „Mami, to nějak vysvětlíme. Musí to být chyba.“ Ale já už věděla, že chyba to není. Můj muž, Petr Novák, byl vždycky pečlivý a důsledný. Kdyby chtěl, abych něco dostala, postaral by se o to.

Doma bylo ticho jako v hrobě. Tomáš mlčky seděl u stolu a zíral do prázdna. „Mami, co budeme dělat?“ zeptal se nakonec tiše. „Nevím,“ odpověděla jsem popravdě. „Ale musíme zjistit, kdo ta žena je.“

Začala jsem pátrat. Prohrabávala jsem Petrovy staré složky, emaily, dokonce i jeho diář. Všude samé poznámky o firmě, schůzkách, ale jméno Lucie Dvořáková nikde. Až jednou večer, když jsem zoufale listovala jeho starým telefonem, našla jsem zprávu: „Děkuju za včerejšek. Myslím na tebe. L.“

Srdce mi bušilo až v krku. Byla to milenka? Nebo snad dcera z nějakého dávného vztahu? Druhý den jsem sebrala odvahu a zavolala na číslo, které bylo u zprávy uložené. Zvedla to žena s jemným hlasem: „Ano?“ „Dobrý den, tady Marie Nováková… manželka Petra Nováka.“ Na druhém konci bylo ticho. Pak se ozvalo: „Věděla jsem, že jednou zavoláte.“

Setkaly jsme se v kavárně na náměstí v Českém Krumlově. Lucie byla mladší než já, možná o deset let. Měla klidný pohled a působila vyrovnaně. „Proč?“ zeptala jsem se bez obalu. „Proč vám odkázal všechno?“ Lucie si povzdechla: „Petr byl můj otec.“

Zamrazilo mě. „To není možné…“ vydechla jsem. „Nikdy mi neřekl, že má dítě.“ Lucie přikývla: „Narodila jsem se dávno předtím, než vás poznal. Moje matka byla jeho první láska. Nikdy mě veřejně neuznal, ale poslední roky jsme byli v kontaktu.“

V tu chvíli se ve mně mísila zloba, smutek i pocit zrady. Proč mi Petr nikdy nic neřekl? Proč mi lhal? Proč mě nechal žít ve lži? Lucie pokračovala: „Nechtěla jsem vám ublížit. Ale Petr chtěl napravit chybu svého života.“

Doma mě čekala další rána – Klára i Tomáš byli zdrcení. „Takže máme sestru?“ ptal se Tomáš nevěřícně. Klára plakala: „Jak nám to mohl udělat?“ Snažila jsem se je utěšit, ale sama jsem měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama.

Začaly týdny plné hádek a výčitek. Klára odmítala s Lucií mluvit, Tomáš chtěl bojovat o dědictví soudně. Já byla rozpolcená – na jednu stranu jsem cítila k Lucii vztek, na druhou stranu jsem chápala její bolest z toho, že vyrůstala bez otce.

Jednoho večera jsme seděli u stolu a mlčky večeřeli. Najednou Tomáš bouchl do stolu: „Měli bychom to dát k soudu! To není fér!“ Klára mu přitakala: „Přesně! Máma by měla dostat aspoň dům!“ Já jen tiše řekla: „A co když měl Petr důvod? Co když chtěl Lucii něco vrátit?“

Následující týdny byly plné právníků a papírování. Zjistili jsme, že závěť je neprůstřelná – Petr všechno pečlivě připravil. Nakonec jsme museli přijmout fakt, že dům i firma patří Lucii.

Jednoho dne mi Lucie zavolala: „Marie, ráda bych s vámi mluvila.“ Sešli jsme se znovu v kavárně. Tentokrát byla atmosféra méně napjatá. Lucie mi nabídla kávu a řekla: „Nechci vás připravit o domov. Pokud budete chtít, můžete tu dál bydlet.“

Bylo to zvláštní – cizí žena mi nabízela střechu nad hlavou v domě, kde jsem prožila celý život s Petrem. Přijala jsem její nabídku? Ne hned. Musela jsem si projít bolestí i hněvem.

Nakonec jsme s dětmi zůstali v domě jako nájemníci – Lucie nám stanovila symbolický nájem. Firma šla dál bez nás; Tomáš si našel práci v Praze a Klára odešla studovat do Brna.

Dnes už vím, že některé rány se nikdy úplně nezahojí. Ale také vím, že pravda je někdy složitější než naše představy o spravedlnosti.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Opravdu bych chtěla žít dál ve lži? Nebo je lepší znát pravdu – i když bolí?

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit?