Zapomenutá vlastními: Poslední varování matky
„Proč mi zase nebereš telefon, Martine?“ šeptám do ticha, zatímco déšť bubnuje na okno a v kuchyni tiká stará hodiny. Už třetí týden jsem neslyšela ani jeho, ani Hanku. Dřív mi volali každý víkend, teď je ticho. Všechno jsem jim dala – čas, peníze, lásku. A teď? Sedím tu sama v domě, který jsme s Karlem stavěli vlastníma rukama.
Vstanu a přejdu ke staré kredenci. Otevřu zásuvku a vytáhnu složku s účty. Důchod nestačí ani na léky, natož na opravu střechy, která už zase teče. V hlavě mi zní slova sousedky paní Novotné: „Děti dneska nemají čas na rodiče. Všechno je pro ně důležitější.“
Zvednu telefon a znovu volám Martinovi. Po třetím zazvonění to zvedne. „Ahoj mami, promiň, mám teď poradu… Zavolám později, jo?“
„Martine, potřebuju s tebou mluvit,“ řeknu rychle, než zavěsí.
„Teď fakt nemůžu, mami. Zavolám večer.“
Večer samozřejmě nezavolá.
Sedím u stolu a dívám se na staré fotografie. Martin s rozbitým kolenem, Hanka v maturitních šatech… Tolik vzpomínek. Tolik lásky. A teď? Prázdnota.
Další den přijde dopis od banky – upomínka na nedoplatek za elektřinu. Srdce mi buší až v krku. Vždycky jsem byla ta silná, co všechno zvládla sama. Ale teď už nemůžu.
Večer přijde Hanka. Bez ohlášení. „Ahoj mami,“ řekne rozpačitě ve dveřích.
„To je překvapení,“ odpovím a snažím se usmát.
Sedíme v kuchyni a já jí nalévám čaj.
„Mami, promiň, že jsme se neozývali. Máme toho s Tomášem moc… děti, práce…“
„Já vím, Haničko. Ale já už to sama nezvládám. Dům potřebuje opravit, peníze docházejí…“
Hanka se zamračí: „Mami, vždyť jsi vždycky všechno zvládla sama.“
„Ale teď už ne! Už nejsem mladá! Potřebuju vás.“
Hanka sklopí oči. „Zkusím promluvit s Martinem.“
Další týden přijde Martin s manželkou Lenkou. Sedíme u stolu a já jim říkám pravdu: „Pokud mi nepomůžete, prodám dům a půjdu do domova důchodců.“
Lenka se na Martina podívá: „To snad nemyslíš vážně?“
Martin se ohradí: „Mami, to je přece náš dům! Tady jsme vyrostli!“
„A kde jste teď? Když vás potřebuju?“ vyhrknu a slzy mi stékají po tváři.
V místnosti je ticho. Jen hodiny tikají.
Martin vstane a obejme mě: „Promiň, mami. Neuvědomil jsem si, jak moc jsi sama.“
Lenka se rozpláče: „My jsme ti měli víc pomáhat…“
Hanka přijde další den s dětmi a přinesou koláč. Najednou je v domě živo – smích, křik vnoučat, vůně kávy. Ale vím, že to nestačí. Potřebuju jistotu.
Sedíme večer s Martinem u stolu.
„Mami, nechceme přijít o dům ani o tebe. Uděláme rozpis služeb – každý týden přijde jeden z nás pomoct s nákupy nebo úklidem. A s penězi ti taky přispějeme.“
Dívám se na něj a cítím úlevu i smutek zároveň. Proč to muselo dojít až sem?
Za oknem prší a já přemýšlím: Kolik matek v Česku sedí každý večer samy v prázdném domě? Kolik z nás musí vydat poslední varování, aby si nás naše děti všimly?