Za zavřenými dveřmi: Příběh jedné dokonalé manželky

„Martino, jsi v pořádku?“ vyhrkla jsem, když jsem ji potkala na chodbě našeho paneláku. Byla bledá, pod očima tmavé kruhy a v ruce svírala igelitku, jako by v ní nesla celý svůj svět. Zastavila se, ale neodpověděla. Jen se na mě krátce podívala a rychle zmizela za dveřmi svého bytu.

Ještě před rokem byla Martina královnou našeho domu. Vždy upravená, s úsměvem, který dokázal rozjasnit i nejšedivější den. Když si brala Petra, všichni jsme jim záviděli – on úspěšný právník, ona krásná a chytrá. Byli jako z reklamy na štěstí. Ale teď? Teď byla Martina stínem sama sebe.

Začalo to nenápadně. Nejprve přestala chodit na naše společné kafe v neděli odpoledne. Pak už ani neotevírala dveře, když jsme jí zvonili. V domě se začaly šířit řeči – že je těhotná, že má deprese, že se s Petrem hádají kvůli penězům. Nikdo ale nevěděl nic jistého. Já jsem si jen všímala detailů: jak často má na sobě dlouhé rukávy i v létě, jak se lekne každého prudšího zvuku, jak rychle mluví, když se jí někdo zeptá na Petra.

Jednoho večera jsem šla vyhodit odpadky a slyšela jsem z jejich bytu tlumený křik. Petrův hlas byl ostrý jako břitva: „Jsi úplně neschopná! Ani večeři neumíš udělat pořádně!“ Pak ticho a tiché vzlykání. Stála jsem tam jako přikovaná a nevěděla, co dělat. Mám zaklepat? Zavolat policii? Nebo dělat, že nic neslyším, jako všichni ostatní?

Druhý den ráno jsem Martinu potkala u schránek. „Martino, jestli potřebuješ pomoct…“ začala jsem opatrně. Podívala se na mě s očima plnýma slz a šeptla: „Nic se neděje, Evo. Jen mám teď těžké období.“ A odešla.

Nemohla jsem na to přestat myslet. Vzpomněla jsem si na vlastní dětství – na mámu, která taky vždycky říkala, že je všechno v pořádku, i když nebylo. Ten pocit bezmoci mě dusil. Rozhodla jsem se jednat.

Začala jsem Martinu vídat častěji – nabízela jsem jí pomoc s nákupem, zvala ji na kávu. Většinou odmítala, ale jednou přijala. Seděly jsme u mě v kuchyni a ona najednou začala mluvit: „Víš, Evo… Petr byl dřív jiný. Pozorný, laskavý… Ale po svatbě se změnil. Všechno musí být podle něj. Když něco udělám špatně…“ Zlomil se jí hlas.

„Bije tě?“ zeptala jsem se tiše.

Zavrtěla hlavou: „Ne… ne tak úplně. Ale někdy mě chytí za ruku tak silně, že mám modřiny. Nejhorší je to ponižování. Každý den mi říká, že jsem k ničemu, že bych bez něj byla nikdo…“

Seděla jsem tam s ní a cítila vztek i bezmoc zároveň. Proč si to nechává líbit? Proč neodejde? Ale pak jsem si uvědomila – ona už dávno není ta sebevědomá žena z plakátu štěstí. Petr ji rozložil na kousky.

Začaly jsme si psát zprávy – tajně, když byl Petr v práci. Povzbuzovala jsem ji, nabízela kontakty na psycholožku i azylový dům. Trvalo to týdny, než našla odvahu něco změnit.

Jednoho dne mi zazvonila u dveří s malým kufrem v ruce a slzami v očích: „Evo, můžu u tebe dneska přespat?“

Petr zuřil. Bouchal na moje dveře a vyhrožoval mi policií i soudem. Ale já jsem věděla, že teď nesmím couvnout.

Martina u mě zůstala několik dní. Pomohla jsem jí najít právníka a kontaktovat krizové centrum. Bylo to těžké – bála se každého zvonění telefonu, každého kroku na chodbě. Ale pomalu se jí vracela barva do tváří.

Jednou večer jsme seděly u vína a ona řekla: „Víš, nejhorší není ta bolest nebo strach… Nejhorší je pocit viny. Že jsem selhala já.“

Objala jsem ji: „Neselhala jsi ty. Selhal on.“

Dnes už Martina bydlí jinde a pomalu začíná nový život. Občas si píšeme nebo zajdeme na kávu. Její úsměv už není tak zářivý jako dřív, ale je opravdový.

A já? Pořád přemýšlím – kolik dalších Martin žije za zavřenými dveřmi kolem nás? Kolik z nás radši odvrací zrak? A co bychom udělali vy na mém místě?