Za každým pozdravem je příběh: Proč pan Vojtěch každý den stojí na rohu ulice

„Proč tu pořád stojíte?“ vyhrkla jsem, sotva jsem otevřela okénko svého auta. Byl podzimní podvečer, listí šustilo pod nohama a já už zase nestíhala. Ale tentokrát jsem prostě musela vědět, proč ten starý pán v šedém kabátu každý den stojí na rohu ulice Na Poříčí a mává na auta i chodce.

Pan Vojtěch se usmál, jako by čekal právě na mě. „To je dlouhý příběh, slečno. Ale jestli máte chvíli, rád vám ho povím.“ Zaváhala jsem. V hlavě mi běžely všechny povinnosti – děti doma, nákup, práce. Ale něco v jeho očích mě přimělo vystoupit z auta a postavit se vedle něj.

„Víte,“ začal tiše, „když mi bylo padesát, zůstal jsem sám. Moje žena Marie zemřela na rakovinu a syn se odstěhoval do Brna. Najednou jsem měl spoustu času a žádnou společnost.“ Odmlčel se a zadíval se na tramvaj, která právě projížděla kolem. „První týdny jsem jen seděl doma a koukal do zdi. Pak jsem si všiml, že když jdu na nákup, lidé se na mě ani nepodívají. Jako bych byl neviditelný.“

Přikývla jsem. Sama jsem často přehlížela starší lidi v tramvaji nebo v obchodě. „A tak jste začal stát tady?“ zeptala jsem se.

„Ano,“ pousmál se. „Nejdřív jsem jen pozoroval ruch ulice. Pak jsem začal zdravit lidi. Někteří se usmáli zpátky, jiní mě ignorovali. Ale časem si mě začali všímat – prodavačka z pekárny mi nosívala housky, děti ze školy mi mávaly z autobusu. Najednou jsem měl pocit, že někam patřím.“

Zamrazilo mě. Kolikrát jsem projela kolem a ani si ho nevšimla? Kolik lidí kolem nás je vlastně osamělých?

„A co vaše rodina?“ zeptala jsem se opatrně.

Pan Vojtěch se smutně usmál. „Syn má vlastní život. Voláme si jednou za měsíc. Vnoučata vidím jen o Vánocích. Ale tady… tady mám každý den někoho, kdo mi zamává nebo popřeje hezký den.“

V tu chvíli kolem prošla paní s malým chlapečkem. „Dobrý den, pane Vojto!“ zavolal kluk a pan Vojtěch mu zamával zpátky.

„Vidíte?“ řekl mi tiše. „Tohle je můj svět.“

Stáli jsme tam spolu ještě chvíli a já najednou cítila zvláštní klid. Přemýšlela jsem o své vlastní rodině – o tom, jak často přehlížím rodiče, protože mám pocit, že mám pořád moc práce.

„Někdy mám pocit, že kdybych tu nestál, nikdo by si nevšiml, že jsem pryč,“ pokračoval pan Vojtěch tišeji. „Ale pak přijde někdo jako vy a zeptá se proč. A já si uvědomím, že možná přece jen nejsem tak neviditelný.“

Z kapsy vytáhl starou fotografii – byl na ní s manželkou a malým synem na Karlově mostě. „Marie vždycky říkala, že lidé potřebují být vidět a slyšet. Že i obyčejné ahoj může někomu zachránit den.“

Najednou mi bylo do breku. Připomněla jsem si vlastní babičku, kterou jsem poslední dobou navštěvovala čím dál méně.

„Děkuju vám,“ řekla jsem tiše. „Myslím, že jste mi dnes otevřel oči.“

Pan Vojtěch se usmál a pokrčil rameny. „To já děkuju vám, slečno…?“

„Lída,“ představila jsem se.

„Tak děkuju vám, Lído.“

Od té doby jsem začala jezdit jinudy – ne proto, abych pana Vojtěcha neviděla, ale abych si připomněla, že každý člověk má svůj příběh a že i obyčejné pozdravení může znamenat víc, než si myslíme.

Jednoho dne jsem vzala své děti a šli jsme za panem Vojtěchem společně. Povídali jsme si o jeho mládí, o tom, jaké to bylo vyrůstat v Praze za socialismu, jak potkal svou ženu na tancovačce v Dejvicích a jaké měl sny pro svého syna.

Moje dcera Anička mu nakreslila obrázek a syn Matěj mu donesl koláček od babičky. Pan Vojtěch měl slzy v očích.

Začali jsme ho navštěvovat pravidelně – někdy jsme mu donesli polévku, jindy jsme si jen povídali o počasí nebo o tom, co se děje ve světě.

Jednoho dne mi pan Vojtěch řekl: „Víte, Lído, já už se nebojím být sám. Protože vím, že někde tam venku jsou lidé jako vy a vaše rodina.“

Když pak pan Vojtěch onemocněl a musel zůstat doma, chyběl nejen mně a mým dětem, ale i celé ulici Na Poříčí. Lidé se ptali, kde je ten pán, co vždycky zdravil kolemjdoucí.

Až když jsme mu společně poslali dopis plný přání brzkého uzdravení od všech sousedů i dětí ze školy, pochopila jsem naplno sílu obyčejného lidského kontaktu.

Dnes už pan Vojtěch na rohu nestojí – jeho místo zůstalo prázdné. Ale pokaždé když projdu kolem, vzpomenu si na jeho slova: „Každý člověk potřebuje být vidět a slyšet.“

A tak se ptám sama sebe: Kolik lidí kolem nás je neviditelných? A kolik z nich by mohlo být šťastnějších jen díky jednomu obyčejnému pozdravu?