Volají mi každý den, ale cítím jen prázdnotu: Je to opravdu o mně, nebo jen o dědictví?

„Mami, jak se dneska cítíš?“ ozve se z telefonu hlas mé nejstarší dcery Kláry. Je to už třetí den v řadě, co mi volá přesně v 18:00. Stejně jako její bratr Petr a nejmladší dcera Jana. Každý má svůj čas, svůj přesný slot v mém jinak tichém dni. Když zavěsím, zůstane po nich ve vzduchu jen ozvěna slov, která už dávno ztratila váhu.

Sedím u okna v našem starém bytě na Vinohradech a pozoruji lidi spěchající domů. Vzpomínám na doby, kdy jsem i já běhala po městě s taškami plnými nákupu a třemi dětmi v patách. Tehdy jsem byla unavená, ale nikdy sama. Teď mám klid – a ten mě dusí.

„Mami, nezapomeň si vzít prášky na tlak,“ připomíná mi Petr pokaždé, když volá. „A byla jsi dneska venku?“ ptá se Jana, i když ví, že už mě bolí kolena a do parku dojdu sotva jednou týdně. Jejich otázky jsou jako seznam povinností, které si odškrtávají. Nikdy se nezeptají, jestli mi chybí jejich smích v kuchyni nebo společné nedělní obědy.

Před pár týdny jsem měla narozeniny. Doufala jsem, že přijedou. Upekla jsem štrúdl podle receptu své maminky a připravila kávu do starých šálků. Klára mi ráno zavolala: „Mami, dneska to bohužel nestihneme, máme s Tomášem hodně práce.“ Petr poslal SMS: „Všechno nejlepší! Stavím se příští týden.“ Jana poslala fotku vnoučat s nápisem „Babičce k narozeninám“. Seděla jsem u stolu sama a dívala se na tři prázdné židle.

Někdy mám pocit, že je pro ně jednodušší zavolat než přijít. Možná je to dnešní dobou – všichni spěchají, mají své starosti. Ale někdy mě napadne: Volají proto, že mě mají rádi? Nebo proto, že vědí o mém spořicím účtu a bytě v centru Prahy?

Vzpomínám na den, kdy nás opustil jejich otec. Bylo mi třicet osm a najednou jsem zůstala sama se třemi dětmi. On odešel za jinou – prý potřeboval nový začátek. Já jsem neměla čas přemýšlet o začátcích ani koncích. Musela jsem platit nájem, vařit večeře, pomáhat s úkoly. Byla jsem pro ně vším – mámou i tátou zároveň.

Jednou večer jsem slyšela Kláru šeptat do telefonu: „Nevím, co s mámou bude. Je pořád sama… Ale ten byt je fakt velký.“ Zastavilo se mi srdce. Možná to myslela jinak, možná jen měla strach o mou budoucnost. Ale od té doby mi ta věta zní v hlavě pokaždé, když slyším jejich hlas.

Petr mě nedávno požádal o plnou moc kvůli nějakým papírům na úřadě. „Jen abych ti mohl pomoct s účty,“ řekl rychle. Ale když jsem mu ji podepsala, zahlédla jsem v jeho očích zvláštní lesk – jako by už počítal s tím, že jednou bude všechno jeho.

Jana mi přinesla katalog domovů pro seniory. „Mami, podívej se na to,“ řekla opatrně. „Kdyby ti bylo někdy smutno…“ Vím, že to myslí dobře. Ale já nechci být další jméno na seznamu návštěvních dnů.

Jednou večer jsem se rozhodla jim to říct narovinu. „Děti,“ začala jsem při společném hovoru přes WhatsApp, „mám vás ráda. Ale někdy mám pocit, že vám jde víc o můj byt než o mě.“ Nastalo ticho. Klára polkla a řekla: „Mami, to přece není pravda.“ Petr se zamračil: „To si o nás vážně myslíš?“ Jana začala brečet.

Možná jsem byla krutá. Ale potřebovala jsem slyšet pravdu – nebo aspoň cítit opravdový zájem. Druhý den mi Jana přinesla koláč a seděla u mě celé odpoledne. Povídaly jsme si o starých časech a já cítila poprvé po dlouhé době teplo domova.

Ale další dny byly zase stejné – pravidelné hovory, stejné otázky, stejná prázdnota mezi slovy.

Někdy si říkám: Kde jsme udělali chybu? Je to dnešní dobou? Nebo jsme si navzájem přestali rozumět? A hlavně – dá se ještě něco změnit?

Možná nejsem jediná máma v Praze, která čeká na opravdový zájem svých dětí místo rutinních telefonátů. Možná je nás víc. Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat o blízkost rodiny, nebo je lepší smířit se s tím, jak věci jsou?