Víra mezi dluhy: Příběh o naději v době, kdy se všechno hroutí

„Jano, už zase volali z banky. Co jim mám říct?“ ozval se zoufalý hlas mého manžela Petra z kuchyně. Seděla jsem na posteli v našem malém panelákovém bytě na Jižním Městě a v ruce svírala složenku s červeným pruhem. Bylo mi na zvracení. Věděla jsem, že už nemáme z čeho zaplatit.

„Řekni jim pravdu,“ odpověděla jsem tiše, i když jsem věděla, že pravda nikoho nezajímá. Pravda byla, že jsme oba přišli o práci během jednoho měsíce. Petrův podnik zkrachoval a mě propustili při snižování stavů. Najednou jsme byli dva dospělí a dvě děti bez příjmu, s hypotékou na krku a rodiči, kteří nám nikdy neodpustili, že jsme si pořídili byt na okraji Prahy místo toho, abychom zůstali v jejich domě v Kolíně.

„Mami, máme ještě chleba?“ přiběhla za mnou osmiletá Anička. Podívala jsem se na ni a měla co dělat, abych se nerozbrečela. „Máme, zlatíčko,“ zalhala jsem a pohladila ji po vlasech. V lednici zbylo jen pár vajec a trochu mléka.

Večer jsme seděli s Petrem u stolu a mlčky jedli polévku z pytlíku. „Možná bychom měli zavolat tvým rodičům,“ navrhl Petr opatrně. Věděl, že je to pro mě citlivé téma. „Nechci slyšet další přednášku o tom, jak jsme neschopní,“ vyjela jsem na něj ostřeji, než jsem chtěla. „Promiň… jen… už nevím, co dělat.“

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely všechny možné scénáře: exekuce, vystěhování, děti v slzách. V zoufalství jsem si vzpomněla na babičku, která se vždycky modlila, když bylo nejhůř. Nikdy jsem nebyla věřící, ale v tu chvíli jsem si přála věřit v cokoliv, co by nám mohlo pomoct.

Ráno jsem šla s dětmi do školy a cestou potkala sousedku paní Novotnou. „Jano, vypadáš hrozně unaveně,“ řekla upřímně. „Jestli chceš, přijď dneska večer k nám na čaj. Povíme si.“ Váhala jsem, ale nakonec jsem šla. Paní Novotná byla vdova a často mluvila o tom, jak jí víra pomohla překonat smrt manžela. Ten večer jsme seděly u stolu a ona mi vyprávěla svůj příběh. „Víš, Jano,“ řekla tiše, „někdy je potřeba prostě přijmout, že všechno nemáme pod kontrolou. Já se každý večer modlím za sílu zvládnout další den.“

Doma jsem si sedla na postel a poprvé v životě se pokusila modlit. Nevěděla jsem přesně jak, ale prostě jsem v duchu prosila o pomoc. Další dny byly stejně těžké jako předtím – telefonáty z banky, upomínky ve schránce, hádky s Petrem kvůli každé koruně. Ale něco se změnilo: začala jsem mít pocit, že nejsem úplně sama.

Jednoho dne mi zavolala máma. „Jano, slyšela jsem od tety Aleny, že máte problémy. Proč jsi nic neřekla?“ Cítila jsem v hlase výčitku i starost. „Nechtěla jsem tě zatěžovat,“ odpověděla jsem upřímně. „To je hloupost! Jsme rodina.“

Přijeli za námi do Prahy i s tátou. Seděli jsme všichni u stolu a máma začala: „Vím, že jsme vám to s tátou nikdy neusnadnili… Ale jestli potřebujete pomoct…“ Táta mlčel a díval se z okna. „Můžeme vám půjčit něco peněz,“ dodala máma tiše.

Petr se na mě podíval a já cítila směs úlevy i studu. Přijmout pomoc bylo těžké – znamenalo to přiznat porážku i to, že jsme selhali jako rodiče i partneři. Ale zároveň to byla jediná možnost.

Začali jsme splácet nejhorší dluhy a já si našla brigádu v místní knihovně. Petr vzal práci skladníka ve skladu s elektronikou. Nebylo to nic slavného, ale aspoň jsme měli na jídlo a nájem.

Večer jsem dál sedávala na posteli a modlila se – někdy za sílu vydržet další den, jindy za zdraví dětí nebo za to, aby nás už konečně někdo nechal být. Postupně jsem začala cítit klid – ne proto, že by se všechno vyřešilo mávnutím kouzelného proutku, ale protože jsem přijala fakt, že některé věci prostě neovlivním.

Jednou večer přišla Anička do ložnice: „Mami, proč jsi smutná?“ Objala mě a já jí řekla: „Někdy je toho na mě moc… Ale víš co? Společně to zvládneme.“

Dnes už nejsme bez dluhů a pořád žijeme skromně. Ale naučila jsem se něco důležitého – že i když člověk padne na dno, může najít sílu tam, kde by ji nikdy nehledal.

Někdy přemýšlím: Co by se stalo, kdybych tehdy nepřijala pomoc? Kde bychom dnes byli? A hlavně – proč je pro nás Čechy tak těžké říct si o pomoc nebo přiznat slabost? Co si o tom myslíte vy?