„Už nemůžu být tvou holkou pro všechno, paní Nováková“: Příběh o vyhoření a hranicích sousedské pomoci

„Prosím tě, Jano, mohla bys mi ještě dojít pro léky? A cestou koupit rohlíky? A kdybys zvládla, tak mi prosím vyměň povlečení, já už na to nemám sílu…“ Její hlas zněl unaveně a prosebně, ale ve mně to vřelo. Stála jsem ve dveřích jejího bytu, mokrá od deště, s taškou plnou nákupu v ruce a s pocitem, že se mi život rozpadá pod rukama.

„Paní Nováková, já už fakt nemůžu,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. „Jsem úplně vyčerpaná. Už rok vám pomáhám skoro každý den. Vaše dcera tu nebyla ani jednou za poslední měsíc. Proč jí nezavoláte?“

Chvíli bylo ticho. Jen tikot hodin na stěně a šum deště za oknem. Paní Nováková se na mě podívala těma svýma unavenýma očima, ve kterých se mísila bolest, stud i vztek. „Ona má svoje děti. Nemůže za mnou jezdit pořád. Ty jsi tady…“

„Ale já mám taky svůj život!“ přerušila jsem ji ostřeji, než jsem chtěla. „Mám práci, děti, domácnost. Už to nezvládám.“

V tu chvíli jsem si připadala jako nejhorší člověk na světě. Ale zároveň se mi ulevilo. Rok jsem v sobě dusila únavu a frustraci. Každý den jsem běžela z práce do školky pro malou Aničku, pak domů uvařit večeři a pak ještě za paní Novákovou – nakoupit, uklidit, podat léky, vyslechnout její stesky na samotu a bolest.

Její dcera Lenka bydlí v Praze. Když paní Nováková před rokem upadla a zlomila si nohu, přijela jen na víkend. Pak už jen volala a posílala peníze na účet. „Maminka je v dobrých rukou,“ říkala mi do telefonu s úsměvem, jako bych byla placená pečovatelka a ne sousedka z paneláku v Hradci Králové.

Moje máma mi vždycky říkala: „Pomáhej lidem, když můžeš.“ Jenže co když už nemůžu? Co když mě ta pomoc začíná ničit?

Ten večer jsem se doma rozbrečela. Manžel Petr mě objal a řekl: „Musíš si nastavit hranice. Nemůžeš zachraňovat celý svět.“ Ale já měla výčitky svědomí. Vždyť paní Nováková nikoho jiného nemá.

Druhý den ráno mi přišla SMS od Lenky: „Dobrý den, slyšela jsem, že už mamince nemůžete pomáhat. Je to pravda?“ Chvíli jsem váhala, ale pak jsem jí napsala: „Ano, je mi líto. Jsem vyčerpaná a potřebuji se věnovat své rodině.“

Za hodinu mi volala paní Nováková. „Jano, promiň mi to včera. Já vím, že toho máš hodně. Jen… já už nikoho jiného nemám.“

„Paní Nováková,“ řekla jsem tiše, „já vás mám ráda a nechci vás nechat ve štychu. Ale potřebuju pomoc i od vaší rodiny. Nemůžu být jediná, kdo se o vás stará.“

Následující dny byly zvláštní. Lenka přijela na víkend i s dětmi a poprvé za rok uklidila mamce byt. Sice si stěžovala na malý prostor a neustálé fňukání své matky, ale aspoň něco udělala.

Já mezitím začala chodit na procházky s Aničkou a Petrem. Konečně jsem měla čas na sebe – přečetla jsem si knížku, uvařila si kávu a jen tak seděla na balkoně.

Jednou večer mi paní Nováková zavolala: „Jano, dneska přijela Lenka a přivezla mi koláč. Asi jsi měla pravdu… Možná jsem ji měla víc žádat o pomoc.“

„To není vaše vina,“ odpověděla jsem jí upřímně. „Každý máme někdy strach někoho požádat.“

Od té doby jsme si nastavily jasná pravidla – pomůžu jí jednou týdně s nákupem a ona mě nebude volat kvůli každé maličkosti. Lenka začala jezdit častěji a dokonce zařídila pečovatelskou službu.

Někdy si říkám – proč je v Česku tak těžké říct si o pomoc? Proč tolik starých lidí končí osamělých a odkázaných na sousedy? A proč máme pocit viny, když myslíme i na sebe?

Možná bychom o tom měli víc mluvit… Co myslíte vy? Máte podobnou zkušenost?