Třináct let v cizině: Všechno pro rodinu, a přesto jsme se rozpadli

„Tohle je nespravedlivý! Já jsem tady dřel celý roky, zatímco Matěj si užíval v Praze!“ křičel na mě můj nejstarší syn Ondřej, když jsme seděli u stolu v kuchyni, kde jsem kdysi každé ráno připravovala snídani pro celou rodinu. Teď tu byla jen tichá, napjatá atmosféra a mezi námi ležely papíry od notáře.

V tu chvíli jsem si přála být zase v Kanadě, kde jsem třináct let pracovala jako zdravotní sestra. Tam jsem sice byla sama, ale aspoň jsem měla pocit, že dělám něco správně. Že vydělávám peníze pro své děti, aby nemusely žít v tom malém městě, kde se všichni znají a kde je každý úspěch podezřelý.

Když mi bylo čtyřicet a Ondřejovi osmnáct, rozhodla jsem se odejít. Manžel mi tehdy řekl: „Jestli chceš jet, jeď. Ale děti potřebují mámu.“ Já jsem ale viděla jen to, jak se Ondřej trápí na učilišti a Matěj, tehdy patnáctiletý, sní o tom, že bude jednou studovat vysokou školu. Věděla jsem, že s našimi penězi to nepůjde. Tak jsem odjela.

První roky byly peklo. Pracovala jsem na dvě směny v nemocnici v Torontu, posílala domů každý měsíc peníze a volala přes Skype. Doma mi manžel po roce napsal, že už to nezvládá a že se rozvádíme. Děti zůstaly s ním. Já jsem brečela do polštáře a přes den se usmívala na pacienty. Říkala jsem si: „Až se vrátím, všechno bude lepší.“

Jenže roky běžely. Ondřej se oženil s Lenkou a odstěhovali se do jejího bytu v Brně. Matěj šel na vysokou do Prahy a začal žít úplně jiný život než jeho bratr. Já jsem mezitím šetřila každou korunu a snila o tom, jak jednou koupím dům pro nás všechny.

Když jsem se po třinácti letech vrátila domů, čekal mě prázdný dům a dva dospělí synové, kteří si už žili po svém. Ondřej mi řekl: „Mami, tys tu nebyla, když jsme tě potřebovali.“ Matěj byl zdvořilý, ale chladný. Cítila jsem se jako cizinec ve vlastní rodině.

Začala jsem řešit dědictví po svých rodičích – starý dům na kraji města a malou chatu u Sázavy. Chtěla jsem být spravedlivá: rozdělit všechno napůl mezi Ondřeje a Matěje. Jenže Ondřej začal tvrdit, že má na dům větší nárok, protože tu zůstal a staral se o dědu poslední roky před jeho smrtí. Matěj zase říkal, že on jediný má zájem o chatu, protože tam jezdil s dědou na ryby.

Jednoho večera jsme seděli všichni tři u stolu a já navrhla kompromis: „Ondrovi dům, Matějovi chatu. Peníze z Kanady rozdělím napůl.“ Myslela jsem si, že to bude fér. Místo toho začala hádka.

„To není fér! Ty peníze jsi vydělala kvůli nám oběma!“ křičel Matěj.

„Ale já tady makal! Ty jsi byl pryč!“ obořil se Ondřej.

Seděla jsem mezi nimi a měla pocit, že se mi srdce roztrhne. Všechno to úsilí, všechny ty roky samoty… A teď? Dva bratři, kteří si závidí každou korunu a každý metr čtvereční.

Začali spolu přestávat mluvit. Lenka mi volala: „Myslím, že bys měla něco udělat. Ondra je úplně na dně.“ Matěj mi psal dlouhé e-maily o tom, jak je nespravedlivé, že jeho bratr dostane víc.

Připadala jsem si jako zrádce. Všechno to mělo být pro ně – lepší život, lepší budoucnost. Místo toho jsem je rozdělila ještě víc.

Jednou večer jsem seděla sama v kuchyni a dívala se na staré fotky – kluci na kolech před domem, já s nimi na výletě do Krkonoš… Slzy mi tekly po tváři a já si říkala: „Co když bych radši měla být chudá, ale spolu?“

Nakonec jsem napsala dopis oběma synům:

„Milí kluci,
Všechno, co mám, je vaše. Ale nejvíc bych si přála, abyste byli zase bratři jako dřív. Peníze nejsou všechno. Prosím vás – zkuste si odpustit.“

Nevím, jestli to pomůže. Možná už je pozdě.

Někdy si říkám: Udělala bych to znovu? Stálo to všechno za tu cenu? Co byste udělali vy na mém místě?