Tři sta dopisů naděje: Příběh o tajemném dárci v Brně

„Mami, proč brečíš?“ ozvalo se za mnou, když jsem stála na chodbě a v ruce svírala bílou obálku. Bylo půl sedmé ráno, venku mrzlo a já se chystala do práce. Ale ta obálka – ležela na rohožce, jako by ji tam někdo položil schválně právě pro mě. Srdce mi bušilo až v krku. Opatrně jsem ji otevřela a uvnitř našla dvoutisícovou poukázku do Tesca a krátký vzkaz: „Nikdy neztrácejte naději. Váš život má smysl.“

Sedla jsem si na schody a rozplakala se. Ne proto, že bych byla slabá, ale proto, že už jsem dlouho necítila takovou úlevu. Poslední měsíce byly peklo. Po rozvodu s Petrem jsem zůstala sama s osmiletým Matějem. Alimenty chodily nepravidelně, práce v kantýně na poloviční úvazek sotva pokryla nájem a jídlo. Každý den jsem počítala drobné a přemýšlela, jestli koupím Matějovi svačinu nebo zaplatím elektřinu.

„To nic, Matýsku,“ pohladila jsem ho po vlasech a snažila se usmát. „Jen jsem šťastná.“

V kuchyni jsem položila obálku na stůl a chvíli ji jen pozorovala. Kdo by něco takového udělal? V domě nás bylo třicet rodin, většina z nás se znala jen od vidění. Lidé tu byli uzavření, každý si hleděl svého. Ale když jsem šla s Matějem do školy, všimla jsem si, že podobné obálky leží i před dalšími dveřmi.

Na chodbě potkávám paní Novotnou z druhého patra. Má uplakané oči a v ruce stejnou obálku. „To je zázrak,“ šeptá mi. „Myslela jsem, že už letos nebudu mít na dárky pro vnoučata.“

Celé sídliště žije jediným tématem. Kdo je ten tajemný dárce? Proč to udělal? Někdo říká, že je to bohatý podnikatel z vedlejšího domu, jiní tipují faráře nebo dokonce starostu. Ale nikdo nic neví jistě.

Večer sedíme s Matějem u stolu a plánujeme, co koupíme za poukázku. On chce nové boty do tělocviku, já bych ráda naplnila lednici. „Mami, myslíš, že to byl Ježíšek?“ ptá se tiše.

Usměju se a obejmu ho. „Možná ano. Nebo někdo, kdo ví, jaké to je mít strach.“

Další den se v domě rozjíždí debata. Někteří sousedé jsou podezřívaví – bojí se podvodu nebo nějakého triku. Jiní jsou dojatí a vděční. Paní Králová z přízemí navrhuje, abychom společně napsali děkovný dopis a vyvěsili ho na nástěnku.

Ale ne všichni jsou nadšení. Pan Doležal z pátého patra zuří: „To je ponižující! Co si o nás ten člověk myslí? Že jsme žebráci?“ Jeho žena ho uklidňuje: „Buď rád, že máme na zaplacení plynu.“

Já sama nevím, co si myslet. Jsem vděčná, ale zároveň mě trápí pocit studu. Proč jsme se dostali až sem? Kde jsme udělali chybu? Večer nemůžu usnout a přemýšlím o tom neznámém dárci. Jak asi vypadá? Proč si vybral právě nás?

O týden později se situace uklidní. Lidé si začnou pomáhat víc než dřív – paní Novotná peče koláče pro sousedy, někdo jiný nabídne hlídání dětí. Z obálky se stane symbol naděje a solidarity.

Jednoho dne najdu ve schránce další vzkaz: „Naděje je jako světlo ve tmě. Šiřte ji dál.“

Sedím u okna a pozoruji Matěje, jak si hraje s kamarády venku. Přemýšlím o tom všem – o strachu, studu i vděčnosti. Možná jsme opravdu dostali víc než jen peníze. Možná jsme dostali šanci začít znovu věřit.

A tak se ptám sama sebe i vás: Co byste udělali na mém místě? Dokázali byste přijmout pomoc od neznámého člověka? A uměli byste ji jednou poslat dál?