Tři lásky mého života: Příběh o hledání sebe sama mezi city a zklamáním

„Proč jsi mi to udělal, Tomáši?“ křičela jsem do ticha našeho bytu, zatímco on stál u dveří s kufrem v ruce a pohledem upřeným do země. „Odpověz mi! Po těch letech…“ Hlas se mi zlomil a slzy mi stékaly po tvářích. Tomáš jen mlčel. Věděla jsem, že už je konec, že první velká láska mého života právě odchází. Bylo mi dvacet dva a myslela jsem si, že s Tomášem zestárnu. Poznali jsme se na gymnáziu v Plzni, on byl ten tichý kluk z vedlejší třídy, co mi nosil sešity, když jsem byla nemocná. Všichni říkali, že jsme dokonalý pár. Jenže pak přišla jeho práce v Praze, dlouhé večery o samotě a nakonec i ta jeho kolegyně Jana, o které tvrdil, že je jen kamarádka.

Když odešel, zůstala jsem sama v našem malém bytě na Slovanech. Každý kout mi ho připomínal – jeho hrnek na kávu, rozbitý budík na nočním stolku, dokonce i vůně jeho vody po holení. První týdny jsem jen brečela a nenáviděla celý svět. Máma mi volala každý den: „Alenko, musíš jít dál. Najdeš někoho lepšího.“ Ale jak? Jak mám věřit na lásku, když ta první mě takhle zradila?

Druhá láska přišla nečekaně. Byla jsem už v práci v knihovně a jednoho dne přišel Ondřej – vysoký, tmavovlasý muž s očima, které se smály i když mlčel. Začali jsme si povídat o knihách, pak o životě a nakonec jsme spolu trávili každý volný večer. Ondřej byl jiný než Tomáš – spontánní, vtipný, uměl mě rozesmát i ve chvílích, kdy jsem měla pocit, že už nikdy nebudu šťastná. Po půl roce mě požádal o ruku. Máma byla nadšená: „To je ten pravý! S ním budeš šťastná.“

Jenže štěstí netrvá věčně. Po svatbě se Ondřej změnil. Začal být podrážděný, často zůstával dlouho v práci a když přišel domů, byl unavený a nechtěl si povídat. Jednou jsem našla v jeho kapse lístek do kina – nebyl pro mě. Když jsem se ho zeptala, začal křičet: „Pořád mě jen kontroluješ! Nemůžeš mi věřit?“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že žiju ve lži. Ale byla jsem vdaná – co by řekli sousedé? Co by řekla máma? Držela jsem to v sobě ještě rok, ale pak jsem to nevydržela. „Odcházím,“ řekla jsem mu jednou večer tiše u večeře. Jen pokrčil rameny.

Po druhém rozchodu už jsem nevěřila na pohádky. Přestala jsem chodit mezi lidi, ponořila se do práce a večery trávila s knihami a vínem. Máma se mě snažila přesvědčit: „Alenko, život nekončí! Najdi si někoho nového.“ Ale já už nechtěla riskovat další bolest.

A pak přišel Petr. Potkali jsme se na kurzu italštiny v kulturním domě. Byl rozvedený, měl dvě děti a oči plné smutku. Nečekala jsem od něj nic – chtěla jsem jen kamaráda. Ale pomalu jsme si začali být blíž. Povídali jsme si dlouhé hodiny o všem možném – o dětech, o snech i o tom, jak nás život zklamal. Petr byl opatrný, nikdy na mě netlačil. Jednou večer jsme seděli na lavičce u Radbuzy a on se mě zeptal: „Myslíš, že ještě můžeme být šťastní?“ Dlouho jsem mlčela a pak jen šeptla: „Nevím.“

S Petrem to bylo jiné než s Tomášem nebo Ondřejem. Nebyla to ta spalující vášeň ani pohádka o dokonalém manželství. Bylo to klidné přátelství, které pomalu přerůstalo v něco hlubšího. Naučil mě znovu věřit lidem – i když ne bez obav.

Jednoho dne mi volala máma: „Alenko, táta je v nemocnici.“ V tu chvíli šly všechny city stranou – najednou bylo důležité jen to, abych byla s rodinou. Petr mě držel za ruku v čekárně a já si uvědomila, že právě tohle je láska – být tu pro druhého i ve chvílích bolesti.

Táta se uzdravil a já začala znovu žít. S Petrem jsme spolu začali plánovat společnou budoucnost – pomalu a opatrně. Jeho děti mě přijaly mezi sebe a já poprvé za dlouhou dobu cítila klid.

Ale někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč musela každá moje láska bolet? Musíme si projít tolika zklamáními, abychom našli to pravé? Nebo je štěstí jen o tom přijmout nedokonalost druhého i sebe?

Možná nikdy nenajdu odpověď. Ale dnes už vím jedno – každá láska mě něco naučila. A možná právě proto stojí za to zkoušet to znovu a znovu.

Co myslíte vy? Je možné po tolika ranách znovu věřit na lásku? Nebo je lepší chránit své srdce před dalším zklamáním?