Ticho mých synů: Příběh matky z Vysočiny

„Proč mi nevoláš, Honzo?“ šeptám do ticha kuchyně, kde tikot hodin zní jako výsměch. Je sobota večer, venku padá sníh na dvorek našeho domu na Vysočině a já sedím u stolu, kde kdysi sedělo pět dětí a smálo se. Teď tu jsem sama. Dcery, Alena a Pavla, přijedou zítra na oběd, ale synové… ti se mi ztrácejí před očima už roky.

Vzpomínám na dobu, kdy byl dům plný života. Honza, nejstarší syn, byl vždycky tichý, ale když mu bylo deset, smál se tak nahlas, že to slyšeli až sousedi. Petr byl můj divoch – pořád někde lezl po stromech nebo se rval s kluky na hřišti. A nejmladší Tomáš? Ten mě objímal kolem pasu a šeptal mi do ucha: „Maminko, já tě nikdy neopustím.“

„Mami, proč pořád čekáš na telefon?“ ptala se mě nedávno Pavla, když mi pomáhala s nákupem. „Vždyť máš nás.“

„Já vím,“ odpověděla jsem a cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. „Ale synové… vždycky jsem si myslela, že rodina drží pohromadě.“

Možná jsem byla naivní. Možná jsem je příliš chránila. Když byl Honza v pubertě a začal chodit s tou Marcelou z vedlejší vesnice, zakázala jsem mu ji vídat. Myslela jsem to dobře – byla o dva roky starší a měla špatnou pověst. Dnes vím, že jsem mu tím ublížila. Od té doby mezi námi vyrostla zeď.

Petr odešel do Brna studovat a domů jezdil čím dál míň. Když přijel naposledy na Vánoce před třemi lety, pohádali jsme se kvůli politice. On je liberál, já konzervativní – prý žiju v minulosti. Od té doby mi nevolal.

Tomáš… ten si našel práci v Praze a žije s nějakou Lucií, kterou jsem viděla jen jednou na fotce. Prý nemá čas jezdit domů. Prý je unavený.

Dcery jsou jiné. Alena má dvě děti a každý týden mi volá, jestli něco nepotřebuju. Pavla je zdravotní sestra a často mě navštěvuje po směně. Jsou mi oporou. Ale v noci mě budí ticho – ticho mých synů.

Jednou jsem to nevydržela a zavolala Honzovi sama. Zvedl to až po třetím zazvonění.

„Ahoj mami,“ řekl unaveně.

„Honzo… jak se máš?“

„Dobře. Práce je hodně. Co potřebuješ?“

„Jen jsem tě chtěla slyšet.“

Bylo ticho.

„Mami, promiň, musím běžet.“

A zavěsil.

Seděla jsem dlouho s mobilem v ruce a přemýšlela: Kde se stala chyba? Byla jsem přísná? Nebo moc starostlivá? Měla jsem jim víc důvěřovat? Nebo je nechat jít?

Když přijely dcery druhý den na oběd, snažila jsem se být veselá.

„Maminko, už to neřeš,“ říkala Alena a hladila mě po ruce. „Kluci jsou prostě jiní.“

Ale já vím, že to není pravda. Vím, že něco mezi námi prasklo – možná už dávno.

Jednou večer přišla Pavla s lahví vína.

„Mami, pojď si sednout,“ řekla a nalila mi skleničku.

Seděly jsme spolu v obýváku a dívaly se do plamenů v krbu.

„Víš,“ začala opatrně Pavla, „možná bys jim měla napsat dopis. Všechno jim říct. Omluvit se… nebo jen napsat, co cítíš.“

Dlouho jsem o tom přemýšlela. Nakonec jsem vzala papír a napsala každému synovi dopis. Psala jsem o tom, jak mi chybí jejich smích, jejich přítomnost u stolu, jejich otázky i hádky. Psala jsem o tom, že je mám ráda – i když jsme si někdy nerozuměli.

Odpověděl jen Tomáš. Krátce: „Díky za dopis, mami. Mám tě rád.“

Honza ani Petr neodpověděli vůbec.

Někdy mám pocit, že jsem selhala jako matka. Že všechna ta láska nestačila. Že rodina není samozřejmost – že se o ni musí bojovat každý den.

Když jdu večer spát a slyším jen ticho starého domu, ptám se sama sebe: Je možné napravit vztahy s vlastními dětmi? Nebo už je pozdě?

Možná nejsem jediná matka v Česku, která čeká na telefon od syna… Možná nás je víc. Co byste udělali vy na mém místě?