Testament na narozeninové oslavě: Když rodina roztrhá srdce na kusy

„Teď musíš napsat závěť, aby ten barák po tobě nezůstal Petrovi, kdyby se ti něco stalo!“ Mámin hlas se rozlehl kuchyní jako rána bičem. Zrovna jsem krájela dort pro naši Aničku, která dnes slavila šesté narozeniny. Děti v obýváku křičely radostí, balonky poletovaly vzduchem a já cítila, jak mi cukr z polevy lepí prsty. Všechno mělo být dokonalé. Ale máma si vybrala právě tuhle chvíli.

„Mami, prosím tě, teď ne,“ zašeptala jsem a snažila se udržet úsměv, když kolem prošla teta Jana s tácem chlebíčků. „Tohle není vhodná chvíle.“

Máma se ale nedala. „To je vždycky vhodná chvíle! Nikdy nevíš, co se může stát. A Petr… no, já mu prostě nevěřím.“

Petr stál opodál a slyšel každé slovo. Viděla jsem, jak mu ztuhly rysy v obličeji. Položil hrnek s kávou na stůl a zadíval se na mě. „Tohle myslíš vážně?“ zeptal se tiše, ale v jeho hlase byla bolest i hněv.

Chtěla jsem říct něco uklidňujícího, ale máma mě předběhla. „Já jen nechci, aby ses jednou probudila a zjistila, že jsi všechno ztratila. Dům je napsaný na tebe, protože jsi ho dostala od dědy! Petr si může najít jinou ženskou a co pak?“

V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Všichni kolem ztichli. I děti přestaly křičet a zvědavě nakukovaly do kuchyně. Anička stála u dveří a v ruce svírala rozbalenou panenku.

„Mami, proč křičíš?“ zeptala se nevinně.

Sklonila jsem se k ní a pohladila ji po vlasech. „Nic se neděje, zlatíčko. Jen dospělí někdy řeší hlouposti.“ Ale v očích mě pálily slzy.

Petr odešel na balkon a zabouchl za sebou dveře. Máma si sedla ke stolu a začala krájet další chlebíčky, jako by se nic nestalo. Teta Jana jen kroutila hlavou a šeptala: „Tohle ti nezávidím.“

Večer, když hosté odešli a Anička spala, seděli jsme s Petrem v obýváku. Mlčeli jsme dlouho. Nakonec promluvil on: „Opravdu si myslíš to samé co tvoje máma? Že bych tě opustil? Že bych tě připravil o dům?“

Zavrtěla jsem hlavou, ale slova mi uvízla v krku. „Ne… já nevím. Prostě… máma má strach. Dům je jediná věc, kterou po dědovi mám.“

Petr si povzdechl. „A já jsem co? Jen nějaký vetřelec? Jsme spolu deset let! Vychováváme Aničku…“

„Já vím,“ zašeptala jsem. „Ale máma nikdy nezapomněla na to, co jí udělal táta. Když nás opustil…“

Petr vstal a začal přecházet po pokoji. „Já nejsem tvůj táta! Nikdy bych tě neopustil! Ale jestli mi nevěříš…“

„Věřím ti!“ vykřikla jsem zoufale. Ale sama sobě jsem lhala? Nebo jsem jen přejímala mámin strach?

Další dny byly napjaté. Máma mi volala každý večer: „Už jsi byla u notáře? Víš, jak rychle se může všechno změnit?“ Teta Jana mi psala zprávy: „Nenech si zničit manželství kvůli majetku.“ A Petr byl čím dál uzavřenější.

Jednou večer přišla máma neohlášeně. Přinesla mi leták od právníka: „Tady máš kontakt. Zavolej tam.“

„Mami, proč mi to děláš?“ ptala jsem se zoufale.

„Protože tě miluju! Nechci, abys dopadla jako já! Tvůj táta mě připravil o všechno!“

„Ale já nejsem ty! A Petr není táta!“

Máma se rozplakala. „Možná ne… ale nikdy nevíš.“

Ten večer jsem seděla sama v kuchyni a dívala se na starou fotku dědy na zdi. Přemýšlela jsem o tom, co je důležitější – chránit dědictví nebo důvěru v manželství? Co když máma má pravdu? Co když jednou zůstanu sama a Petr mě opravdu opustí?

Ale co když tím vším zničím to nejcennější – naši rodinu?

Když jsem šla spát, Petr už spal zády ke mně. Pohladila jsem ho po rameni a zašeptala: „Promiň.“ Ale odpovědi jsem se nedočkala.

Ráno jsem vzala Aničku do školky a cestou jsme potkaly sousedku paní Novotnou. „Tak co oslava?“ ptala se mile.

Usmála jsem se: „Byla… nezapomenutelná.“

Celý den mi v hlavě zněla mámina slova i Petrova tichá bolest. Večer jsem seděla u počítače a hledala informace o závěti. Ale místo toho jsem napsala Petru dlouhý dopis o tom, jak moc ho miluju a jak mě děsí představa, že bychom mohli přijít o důvěru.

Dopis jsem mu položila na polštář.

Dnes večer sedíme spolu na gauči a držíme se za ruce. Nevíme, co bude dál – jestli půjdu k notáři nebo ne. Ale víme jedno: že strach může rozdělit i ty nejbližší.

Možná bych měla chránit dům… ale za jakou cenu? Co byste udělali vy? Je důležitější jistota nebo důvěra?