Telefon do minulosti: Když staré rány znovu bolí

„Proč teď? Proč právě dnes?“ ptala jsem se sama sebe, když jsem seděla na kraji postele s mobilem v ruce a starým papírovým diářem na klíně. Všude kolem ticho, jen tikot hodin a vzdálené hučení tramvaje z Letné. V ruce jsem svírala číslo, které jsem našla mezi zažloutlými stránkami – Petr Novák, 1993. Bylo to jako dotknout se duchů.

Zavolala jsem. Bez očekávání, spíš z nějakého podivného popudu, možná z nudy, možná z touhy zjistit, jestli ještě někdo pamatuje tu holku, kterou jsem kdysi byla. Telefon zazvonil dvakrát. Pak se ozval jeho hlas – hlubší, unavenější, ale pořád ten samý. „Haló?“

„Ahoj… tady je Jana. Jana Dvořáková.“

Chvíle ticha. Pak: „Jano? To snad není možné… Právě jsem na tebe myslel.“

V tu chvíli se mi rozbušilo srdce tak silně, že jsem měla pocit, že ho slyší i on. V hlavě mi běžely vzpomínky – letní večery na Petříně, první polibek za rohem školy, sliby, které jsme si šeptali pod hvězdami. Všechno to bylo dávno, dávno ztracené.

„Jak… jak se máš?“ zeptala jsem se opatrně.

„Žiju,“ odpověděl a v jeho hlase byla hořkost. „A ty?“

„Taky žiju. Dvě děti, rozvod, práce v knihovně. Nic zvláštního.“

Zasmál se – smutně. „Já mám jednoho syna. Taky rozvedený. Asi jsme oba udělali pár chyb.“

Najednou bylo mezi námi zvláštní ticho. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Vzpomněla jsem si na ten den, kdy jsme se pohádali kvůli hlouposti – kvůli tomu, že jsem chtěla jít studovat do Brna a on zůstat v Praze. Tehdy jsme si řekli věci, které jsme nemysleli vážně. A pak už nebyla cesta zpět.

„Víš, že jsem ti nikdy neodpustila?“ vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem to stihla zastavit.

Petr mlčel. Pak tiše řekl: „Já vím. A já zase nikdy neodpustil sobě.“

Seděla jsem tam a najednou mi bylo padesát let a zároveň sedmnáct. Všechno to bolelo stejně jako tehdy.

„Proč jsi mi nikdy nenapsal?“ zeptala jsem se.

„Myslel jsem, že nechceš… že máš nový život.“

„Nikdy jsem neměla nový život. Jen jiný.“

Zasmál se hořce. „To je asi pravda.“

V tu chvíli vešla do pokoje moje dcera Klára. „Mami, kdo to je?“ zeptala se podezřívavě.

„Starý kamarád,“ odpověděla jsem rychle a zakryla telefon dlaní.

Klára protočila oči a odešla. Věděla jsem, že večer bude další hádka – poslední dobou jsme spolu nevycházely. Od té doby, co její otec odešel za mladší ženou a ona mě vinila ze všeho zlého na světě.

„Jano… můžeme se sejít?“ ozval se Petr nesměle.

Zaváhala jsem. „Nevím… je to zvláštní.“

„Já vím. Ale potřebuju ti něco říct.“

Souhlasila jsem – spíš ze zvědavosti než z touhy po setkání. Domluvili jsme si schůzku v kavárně Slavia na nábřeží.

Celý den jsem byla nervózní. Klára mě sledovala podezřívavě. „Kam jdeš?“ ptala se.

„Na kafe s kamarádkou,“ zalhala jsem.

„Jasně,“ odsekla a zabouchla za sebou dveře.

Když jsem dorazila do Slavie, Petr už tam seděl u okna s výhledem na Vltavu. Byl starší, prošedivělý, ale pořád měl ty stejné oči – modré a upřímné.

„Ahoj,“ řekl tiše.

Sedla jsem si naproti němu a chvíli jsme jen mlčeli.

„Víš… já ti musím něco říct,“ začal Petr nejistě. „Celý ty roky jsem tě hledal. Ale nikdy jsem nenašel odvahu tě kontaktovat.“

„Proč?“

„Protože jsem tě ztratil vlastní vinou. A bál jsem se, že mě nenávidíš.“

Podívala jsem se mu do očí a najednou cítila tu starou bolest i lásku zároveň.

„Nenáviděla jsem tě dlouho,“ přiznala jsem. „Ale spíš jsem nenáviděla sebe za to, že mi na tobě pořád záleželo.“

Petr sklopil oči. „Jano… můžeme začít znovu? Aspoň jako přátelé?“

Nevěděla jsem, co odpovědět. V hlavě mi běžely všechny ty roky samoty, hádek s dcerou, prázdné večery s knihami místo lidí.

„Nevím,“ řekla jsem upřímně. „Ale můžeme to zkusit.“

Usmál se a v jeho očích byla naděje.

Když jsem se večer vrátila domů, Klára seděla v kuchyni a čekala na mě.

„Byla jsi s ním?“ zeptala se bez obalu.

Ztuhla jsem. „S kým?“

„S tím chlapem z telefonu.“

Přikývla jsem.

Klára vstala a rozplakala se. „Proč jsi mi nikdy neřekla pravdu? Proč jsi mi nikdy neřekla o něm?“

Objala jsem ji a poprvé po letech jsme plakaly spolu.

Dnes vím, že některé rány nikdy nezmizí – jen se naučíme s nimi žít. Ale možná je čas přestat utíkat před minulostí a začít znovu hledat cestu k sobě i k těm druhým.

Možná bych se měla zeptat: Kolik z nás má v šuplíku starý diář s číslem, které by mohlo změnit celý život? Máme odvahu zavolat?