Tajemství krve: Biologická hodina, která mi změnila život

„To není možné… To prostě nemůže být pravda!“ znělo mi v hlavě, zatímco jsem zírala na papírek s výsledky krevních skupin, které jsme si právě ve třídě porovnávali. Paní učitelka Novotná se usmívala a vysvětlovala, jak se dědí krevní skupiny po rodičích. „Takže když má maminka skupinu A a tatínek B, dítě může mít A, B nebo AB, ale nikdy ne 0,“ říkala a já cítila, jak mi tuhne krev v žilách. Já mám 0. Máma má A. Táta má AB. To přece… nejde.

Bylo mi sedmnáct a do té doby jsem žila v přesvědčení, že moje rodina je obyčejná. Táta – Petr Novák, tichý knihovník s věčně zamyšleným pohledem a slabostí pro šachy. Máma – Jana Nováková, zdravotní sestra s laskavým úsměvem a nekonečnou trpělivostí. Mladší bratr Tomáš, který mě neustále štval svými vtípky. A já – Lucie. Nikdy mě nenapadlo pochybovat.

Po hodině jsem šla domů jako ve snu. V hlavě mi vířily otázky a srdce mi bušilo až v krku. Večer jsem seděla u stolu a pozorovala rodiče, jak si povídají o tom, co budou dělat o víkendu. Najednou mi připadali cizí. „Mami… tati… můžu se vás na něco zeptat?“ vyhrkla jsem najednou.

Máma se na mě usmála: „Jasně, copak?“

„Jaké máte krevní skupiny?“ zeptala jsem se a snažila se znít co nejvíc nenuceně.

Táta se zasmál: „Já mám AB, máma A. Proč?“

„Jen tak… ve škole jsme to dneska probírali,“ zalhala jsem.

Celý večer jsem pak přemýšlela, jestli se nepletu. Ale všechno dávalo smysl až příliš dobře – nebo spíš vůbec žádný smysl. Nemohla jsem spát. V noci jsem slyšela mámu v kuchyni. Sešla jsem dolů a našla ji u stolu s hrnkem čaje.

„Mami… můžu s tebou mluvit?“ zašeptala jsem.

Podívala se na mě a v očích měla zvláštní stín. „Co se děje, Luci?“

Sedla jsem si naproti ní a vyhrkla: „Mami, já mám krevní skupinu 0. Ty máš A a táta AB. To přece nejde…“

Máma zbledla. Dlouho mlčela a pak začala plakat. „Promiň… promiň, že jsme ti to neřekli dřív…“

Srdce mi bušilo jako o závod. „Co jste mi neřekli?“

Máma se rozplakala ještě víc a mezi vzlyky ze sebe dostala: „Ty nejsi… nejsi naše biologická dcera.“

Svět se mi rozpadl pod rukama. Cítila jsem, jak se mi hroutí půda pod nohama. „Cože? Jak to myslíš?“

„Adoptovali jsme tě… když ti byly tři měsíce. Tvoje biologická maminka byla moc mladá a nemohla se o tebe postarat…“

Seděla jsem tam jako opařená. Všechno, co jsem si myslela o sobě i o své rodině, bylo najednou pryč. Máma mě objala, ale já byla jako kámen.

Dny plynuly v mlze. Táta se mnou chtěl mluvit, ale já ho odmítala. Tomáš nic nechápal a snažil se mě rozveselit svými vtípky, ale já ho jen odstrkovala. Ve škole jsem byla duchem nepřítomná a kamarádka Klára si myslela, že mám nějaké milostné trable.

Jednoho večera za mnou přišel táta do pokoje. „Luci… vím, že je to pro tebe těžké. Ale my tě máme rádi pořád stejně.“

„Ale já nevím, kdo vlastně jsem!“ vykřikla jsem zoufale.

Táta si sedl vedle mě a dlouho mlčel. Pak řekl: „Rodina není jenom o krvi.“

Ale co když je? Co když nikdy nezapadnu? Co když mě nikdy nebudou brát jako svou?

Začala jsem pátrat po své minulosti. Máma mi dala dopis od mé biologické matky – jmenovala se Eva Dvořáková a byla tehdy studentkou gymnázia v Brně. V dopise psala, že mě miluje, ale nemůže si mě nechat.

Chtěla jsem ji najít. Psala jsem na adresu z dopisu, ale odpověď nepřišla. Každý den jsem čekala na pošťáka s nadějí i strachem.

Mezitím se doma všechno změnilo. Máma byla smutná a snažila se mi být nablízku, ale já ji odstrkovala. Táta byl uzavřený do sebe a Tomáš byl zmatený z napjaté atmosféry.

Jednou večer přišla máma do mého pokoje s albem fotek z dětství. Sedly jsme si spolu na postel a ona mi ukazovala fotky z prvních krůčků, z dovolené u Máchova jezera, z Vánoc u babičky v Olomouci.

„Všechno tohle je tvoje dětství,“ řekla tiše. „Ať už jsi odkudkoli.“

Rozplakala jsem se a poprvé po dlouhé době ji objala.

Po několika týdnech přišel dopis – od Evy Dvořákové. Psal v něm: „Milá Lucie, nikdy jsem na tebe nezapomněla…“ Bylo to krátké setkání na papíře, ale pro mě znamenalo celý svět.

Postupně jsem začala chápat, že rodina není jen o krvi nebo genech. Je to o lásce, vzpomínkách a společných chvílích.

Dnes už vím, kdo jsem – Lucie Nováková i Lucie Dvořáková zároveň.

Ale někdy si pořád kladu otázku: Kdybych to nikdy nezjistila… byla bych šťastnější? Nebo je pravda vždycky lepší než sladká lež?