Tajemství Jitky: Proč jsem zůstala sama ve čtyřiceti dvou letech

„Jitko, proč jsi pořád sama? Vždyť jsi krásná ženská, chytrá, máš práci, byt…“ slyším už po několikáté od své sestry Lenky. Sedíme spolu v kuchyni u mámy v paneláku na Jižním Městě a já už ani nevím, jak odpovědět. „Lenko, nech to být,“ odpovídám tiše a dívám se do hrnku s kávou. Máma přisadí: „Víš, že bych byla ráda, kdybys měla někoho, kdo by tě podržel. Život utíká.“

V tu chvíli mi v hlavě běží celý můj život jako film. Je mi dvaačtyřicet a už deset let jsem sama. Po rozvodu s Petrem jsem si slíbila, že už nikdy nedovolím nikomu, aby mě ovládal nebo ponižoval. Petr byl navenek milý, vtipný, všichni ho měli rádi. Jen já věděla, jaký je doma – urážky, výčitky, tiché dny bez slova. Když mě jednou poprvé udeřil, omlouval se a sliboval hory doly. Ale já už tehdy věděla, že je konec.

Rozvod byl peklo. Máma mi vyčítala: „Vždyť chlapi jsou takoví, musíš být trpělivá.“ Táta mlčel a jen se díval do stolu. Lenka mě podporovala, ale i ona měla pocit, že jsem to vzdala moc brzy. Zůstala jsem sama v našem bytě na Proseku s pocitem viny a obrovskou úlevou zároveň.

První roky byly těžké. Každý večer jsem usínala s pocitem prázdnoty. Když jsem šla do práce – dělám účetní v malé firmě – kolegyně mě zvaly na víno, na výlety. Občas jsem šla, ale většinou jsem se vymluvila na únavu. Pravda byla, že jsem se bála lidí. Bála jsem se otevřít komukoliv své srdce.

Jednou za mnou přišla kolegyně Alena: „Jitko, pojď na rande naslepo! Znám jednoho fajn chlapa.“ Nechtělo se mi, ale nakonec jsem kývla. Sešli jsme se v kavárně na Vinohradech. Jmenoval se Mirek, byl milý, pozorný… ale když mi začal vyprávět o své bývalé ženě a jak ho podvedla, cítila jsem v sobě zvláštní odpor. Nechtěla jsem poslouchat další příběhy o zklamáních.

Začala jsem chodit na jógu a do knihovny. Tam jsem potkala Pavlu – rozvedenou matku dvou dětí. Staly jsme se kamarádkami. Povídaly jsme si o všem možném – o dětech, o práci, o mužích. Jednou mi řekla: „Jitko, ty jsi jako zavřená kniha. Nikdo neví, co cítíš.“

Možná měla pravdu. Naučila jsem se chránit své srdce tak mocně, že už ani nevím, jak ho otevřít. Každý večer si říkám: „Zítra to zkusím jinak.“ Ale ráno zase vstanu a žiju svůj rutinní život – práce, nákup v Albertu, rychlá večeře u televize.

Před rokem zemřel táta. Byla jsem u něj v nemocnici poslední den. Držel mě za ruku a řekl: „Jitko, nezůstávej sama jen proto, že se bojíš.“ Ty slova mě pronásledují dodnes.

Letos v létě jsem potkala Honzu – kamaráda ze střední. Pozval mě na pivo do hospody U Jelena. Smáli jsme se vzpomínkám na školu a on mi najednou řekl: „Víš, vždycky jsi byla jiná. Silná a křehká zároveň.“ Cítila jsem něco jako naději… ale pak přišla ta známá panika. Co když zase zklamu? Co když mě někdo zraní?

Moje máma pořád doufá, že si někoho najdu. Lenka mi posílá odkazy na seznamky a píše: „Zkus to aspoň jednou!“ Ale já mám strach. Strach z toho, že budu muset znovu vysvětlovat svůj příběh – proč jsem odešla od Petra, proč nemám děti, proč žiju sama.

Někdy si říkám: „Možná je to moje volba.“ Možná opravdu nechci nikoho pustit blíž. Ale někdy večer, když sedím na balkoně a dívám se na světla Prahy, cítím obrovskou samotu.

Jednou mi Pavla řekla: „Jitko, dokud si neodpustíš minulost, nikdo ti nebude dost dobrý.“ Možná má pravdu.

A tak tu sedím u mámy v kuchyni a poslouchám její starosti o mou budoucnost. Vím, že to myslí dobře… ale já potřebuji najít odvahu žít podle sebe.

Možná jednou najdu někoho, kdo mě přijme takovou, jaká jsem – i s mými jizvami a strachy. A možná taky ne.

Ale řekněte mi – je špatné být sama? Nebo je horší žít s někým jen proto, abych nebyla sama? Co byste udělali vy na mém místě?