Stan, který sdílím – kde končí láska a začíná oběť?

„Mami, proč mi to děláš?“ šeptám do telefonu, zatímco se dívám z okna na šedivý pražský dvorek. Je únor, venku mrzne, a já mám pocit, že mi v žilách koluje led. „Petře, prosím tě, Ivan s Lenkou jsou v těžké situaci. Vždyť víš, jak je to teď s prací…“ Její hlas je naléhavý, ale já v něm slyším i výčitku. Jako bych byl ten špatný, protože nechci dát svůj byt.

Ten byt. Můj malý, ale útulný svět na Žižkově. Dva pokoje, kuchyň, koupelna s oknem, kde ráno svítí slunce. Každá dlaždička, každý škrábanec na parketách má svůj příběh. Roky jsem pracoval na stavbě, bral přesčasy, abych si ho mohl dovolit. A teď mám všechno zahodit, protože můj bratr a jeho žena nezvládli hypotéku na jejich domě v Brandýse?

„Petře, vždyť jsi sám. Ivan má rodinu, děti…“ pokračuje mamka. Slyším v pozadí tiché vzlyky. Vím, že je to Lenka. Vždycky byla citlivá, ale taky uměla dobře hrát na city. „Prosím tě, aspoň na pár měsíců. Než se to vyřeší.“

Zavírám oči a představuji si, jak by to vypadalo. Ivan, Lenka, jejich dvě děti – malý Tomáš a Anička – v mém bytě. Já zpátky k mamce do paneláku na Proseku, kde jsem vyrůstal. Všechno, co jsem si vybudoval, by bylo pryč. Ale co když je to opravdu jen na chvíli? Co když jim to opravdu zachrání život?

„Petře, jsi přece jeho bratr,“ ozývá se ve mně tátův hlas. Táta už tři roky není mezi námi, ale jeho slova mě pronásledují. Vždycky chtěl, abychom drželi při sobě. Ale kde je hranice mezi pomocí a obětí?

Večer sedím v kuchyni a přehrávám si rozhovor znovu a znovu. Telefon vibruje. SMS od Ivana: „Brácho, promiň, že tě do toho taháme. Ale fakt jsme v průšvihu. Děti nemůžou na ulici.“

Vzpomínám si na dětství. Jak jsme s Ivanem hráli fotbal na sídlišti, jak jsme se prali o poslední kousek bábovky. Vždycky byl ten silnější, průbojnější. Já spíš tichý pozorovatel. Když se mu něco nedařilo, máma mě posílala, abych mu pomohl. „Jsi starší, musíš být rozumnější.“

Ale teď už nejsem dítě. Mám svůj život, své sny. A přesto mě svírá pocit viny. Co když jsem opravdu sobec?

Druhý den ráno mi volá Lenka. „Petře, já vím, že je to těžké. Ale my fakt nemáme kam jít. Prosím tě, aspoň na půl roku…“ Její hlas je zlomený. Slyším v pozadí dětský pláč. „Tomáš má horečku, já už nevím, co dělat.“

„Lenko, já… já nevím,“ koktám. „Potřebuju čas.“

„Čas nemáme,“ zašeptá a zavěsí.

Celý den v práci jsem jako tělo bez duše. Kolega Marek si všimne, že nejsem ve své kůži. „Co je, Petře? Něco doma?“

Všechno mu vyklopím. Marek se zamračí. „Hele, chápu, že je to rodina, ale taky máš právo na svůj život. Když jim ustoupíš teď, budou to dělat pořád.“

Ale co když Marek nemá pravdu? Co když je rodina opravdu to nejdůležitější?

Večer přijdu domů a najdu na rohožce dopis. Rukopis Ivana. „Brácho, vím, že je to pro tebe těžké. Ale kdybych byl na tvém místě, udělal bych to pro tebe. Prosím.“

Sedím na gauči a brečím. Poprvé po letech. Cítím se zrazený, ale zároveň vím, že bych možná udělal totéž. Nebo ne?

Další dny jsou peklo. Mamka volá každý večer, Lenka posílá fotky dětí, jak spí na matraci v obýváku u kamarádky. Ivan mlčí. Cítím tlak ze všech stran.

Jednoho večera přijde Ivan osobně. Stojí ve dveřích, v očích má slzy. „Petře, já vím, že tě ždímáme. Ale já fakt nevím, co dělat. Lenka je na dně, děti jsou nemocné… Prosím tě.“

Dívám se na něj a vidím bratra, kterého jsem vždycky obdivoval. Ale teď je zlomený. „Ivane, a co když se to nevyřeší? Co když tu budete rok? Dva? Co já?“

„Najdeme řešení. Přísahám,“ šeptá.

Nakonec souhlasím. S podmínkou, že je to opravdu jen na půl roku. Podepíšeme smlouvu, všechno oficiálně. Přestěhuji se k mamce.

První týdny jsou hrozné. Všechno mi chybí – moje postel, moje knihy, můj klid. Mamka se snaží být milá, ale cítím její úlevu, že jsem „poslechl“. Ivan s Lenkou mi volají jen občas. Děti mi posílají obrázky.

Půlrok uteče jako voda. Ivan stále nemá práci, Lenka je na mateřské. Když se ptám, kdy se vrátím domů, vyhýbají se odpovědi.

Jednoho dne přijdu do bytu bez ohlášení. Najdu tam cizí lidi – Lenčina sestra s rodinou přijela „na návštěvu“. Můj byt už není můj.

Vybuchnu. „Tohle už stačí! Chci zpátky svůj byt!“ křičím na Ivana.

Lenka brečí, Ivan mě prosí o ještě měsíc. Mamka mi vyčítá, že jsem bezcitný.

Nakonec musím podat výpověď z nájemní smlouvy a hrozit soudem. Rodina se rozpadá. S Ivanem nemluvím půl roku. Mamka mě obchází obloukem.

Sedím večer ve svém bytě – konečně zase doma – a cítím prázdno. Stálo to za to? Zachránil jsem sebe, ale ztratil rodinu?

Někdy se ptám: Kde je hranice mezi láskou a obětí? A kolik toho má člověk obětovat pro druhé, než ztratí sám sebe? Co byste udělali vy?