Slepá láska Terezy k Davidovi: Matčina nevyřčená pravda

„Terezo, prosím tě, otevři oči! Ten kluk tě jen využívá!“ Mámin hlas se mi zarýval do hlavy jako ledová sprcha. Seděla naproti mně v kuchyni našeho bytu na Vinohradech, ruce zaťaté v pěst. Já jen mlčky zírala do hrnku s kávou a snažila se nevnímat její slova. Byla jsem zamilovaná až po uši a nechtěla jsem slyšet nic, co by mi tu pohádku mohlo zkazit.

David… Potkala jsem ho v kavárně Slavia, když jsem tam jednou sama seděla a četla si knížku. Nebyla jsem nikdy ta, za kterou by se kluci otáčeli. Spíš jsem byla ta „hodná holka“, kterou maminka neustále představovala synům svých známých. Ale David byl jiný. Přisedl si ke mně, začal se bavit o knížkách a já měla pocit, že mě konečně někdo vidí. Ne moji postavu, ne můj byt po babičce, ale mě samotnou.

První týdny byly jako sen. Chodil se mnou na procházky po Náplavce, nosil mi květiny z tržnice na Jiřáku a večer jsme spolu seděli na balkoně a dívali se na světla Prahy. Máma ale pořád opakovala své: „Terezo, on tě chce jen kvůli tomu bytu! Vždyť ani nepracuje, pořád je u tebe.“ Já ji neposlouchala. Byla jsem přesvědčená, že tentokrát mám štěstí já.

Jednoho večera přišla máma neohlášeně na návštěvu. David seděl v obýváku v mém županu a sledoval televizi. Máma se na něj podívala s takovým pohledem, že by i socha rozmrzla. „Davide, co vlastně děláte?“ zeptala se ho přímo. On se jen usmál: „Momentálně hledám práci.“ Máma si odfrkla a já cítila, jak se ve mně vaří krev. Po jejím odchodu jsme se pohádali. „Proč ji pořád posloucháš? Jsem dospělá!“ křičela jsem na něj i na sebe.

Začaly se objevovat drobné trhliny. David mi začal nenápadně navrhovat, abych prodala byt a koupila něco menšího „na okraji Prahy“. Prý bychom měli peníze na cestování a mohli bychom začít nový život. „Víš, Teri, tenhle byt je moc velký pro dva…“ šeptal mi do ucha. Já ale cítila stín pochybnosti.

Jednou večer jsem přišla domů dřív z práce a slyšela Davida po telefonu: „Neboj, ona to prodá. Je blbá, věří mi všechno.“ Zastavila jsem se ve dveřích a cítila, jak mi srdce buší až v krku. On mě neviděl. Pokračoval: „Jo, pak to půjde rychle. Peníze rozdělíme a zmizíme.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, co mi máma říkala, byla pravda. Sedla jsem si na postel a rozbrečela se jako malá holka. Když mě David uviděl, snažil se všechno zamluvit: „To byl jen vtip! Teri, přece mi věříš?“ Ale já už nevěřila.

Druhý den ráno jsem mu sbalila věci do igelitky a postavila je ke dveřím. „Odejdi,“ řekla jsem tiše. Nehádal se. Jen se na mě podíval s tím svým falešným úsměvem a odešel.

Máma přišla odpoledne. Seděla jsem u okna a dívala se ven na šedé ulice Prahy. „Měla jsi pravdu,“ zašeptala jsem jí do dlaně. Objala mě a poprvé po dlouhé době jsme spolu mlčely v tichém porozumění.

Od té doby už nevěřím každému úsměvu a slibu. Ale pořád věřím v lásku – jen už vím, že někdy je potřeba poslouchat nejen srdce, ale i rozum.

Řekněte mi – kolikrát jste vy neposlechli varování svých blízkých? A stálo to za to?