Sestra, kterou jsem milovala víc než sebe: Příběh o ztrátě a nečekané zradě

„To nemyslíš vážně, Kláro! To přece nemůžeš udělat!“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi ruce třásly tak, že jsem sotva udržela přístroj. Byla jsem v kuchyni našeho starého domu v Pardubicích, kde jsem s Klárou vyrůstala. Všude kolem mě byly vzpomínky – na mámu, která nás vychovávala sama, na tátu, který odešel, když mi bylo deset, a na Tomáše, mého muže, který už tři roky není mezi námi.

Klára mlčela. Věděla jsem, že pláče. „Evi… já už nemůžu. Potřebuju začít znovu. Ten dům… je pro mě jediná šance.“ Její hlas byl zlomený, ale rozhodný.

V tu chvíli se mi před očima promítl celý náš společný život. Klára byla o osm let mladší. Když ji máma přivedla domů s novým partnerem, byla jsem vzteklá puberťačka. Ale Klára byla tak křehká a zranitelná – její vlastní otec ji nikdy nechtěl. Přísahala jsem si tehdy, že ji ochráním před vším zlým.

Po smrti Tomáše jsem zůstala sama v domě, který jsme společně koupili na hypotéku. Klára mi byla oporou – jezdila za mnou z Prahy každý víkend, vařila mi čaj a poslouchala mé nekonečné stížnosti na samotu. Když jí pak její manžel Petr oznámil, že má jinou a chce rozvod, byla jsem to já, kdo ji držel nad vodou.

„Víš co?“ řekla jsem tehdy jednou večer u vína. „Ten dům je stejně napůl tvůj. Máma by to tak chtěla.“

Klára se rozplakala a objala mě. „Evi, já tě nikdy neopustím.“

A tak jsme zařídily převod vlastnictví – dům byl teď oficiálně její. Já si nechala malý podíl, abych měla kde bydlet. Věřila jsem jí víc než komukoli jinému na světě.

Jenže pak přišel šok. Klára si našla nového přítele – Radka. Byl to typický „podnikatel“ s drahým autem a úsměvem predátora. Nikdy mi neseděl. Začal Kláru přesvědčovat, že by měli dům prodat a koupit si byt v Praze.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla v kuchyni cizí lidi – realitní makléřka mi oznámila, že dům je na prodej a mám si sbalit věci. „To musí být omyl,“ bránila jsem se. Ale Klára stála za ní a dívala se do země.

„Promiň, Evi,“ zašeptala. „Potřebuju peníze. Radek má dluhy…“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, co jsem pro ni udělala – všechny ty roky obětí, kdy jsem dávala přednost jejím potřebám před svými – bylo pryč. Byla jsem bez domova a bez sestry.

Následovaly týdny hádek a ticha. Máma se snažila zasáhnout, ale Klára byla neoblomná. „Je to můj dům,“ opakovala pořád dokola.

Bydlela jsem pak chvíli u kamarádky Jany v paneláku na sídlišti Dubina. Každý večer jsem brečela do polštáře a přemýšlela, kde se stala chyba.

Jednou večer mi Jana řekla: „Víš, Evi, možná jsi ji až moc chránila. Možná jsi ji nikdy nenaučila nést odpovědnost.“

Ta slova mě bodla do srdce jako nůž.

Po několika měsících mi Klára napsala zprávu: „Odpustíš mi někdy?“

Nevěděla jsem, co jí odpovědět.

Dnes žiju v malém bytě na okraji Pardubic a snažím se začít znovu. S Klárou jsme si cizí – už jí nedokážu věřit.

Někdy v noci přemýšlím: Udělala bych to znovu? Obětovala bych pro ni všechno? Nebo bych měla myslet víc na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?