Příliš pozdě: Příběh ztraceného spojení mezi sestrami

„Proč jsi mi nikdy nezavolala?“ Lenčin hlas zněl v telefonu ostřeji, než jsem čekala. Seděla jsem na lavičce v parku na Letné, ruce se mi třásly a mobil jsem svírala tak pevně, až mě bolely klouby. Vzduch byl chladný, i když byl květen, a já měla pocit, že mi mrzne i srdce.

„Já… nevěděla jsem, co říct,“ vydechla jsem. V hlavě mi vířily vzpomínky na dětství – na to, jak jsme s Lenkou běhaly po zahradě u babičky v Jičíně, jak jsme se smály a hádaly o poslední jahodu. A pak na to, jak jsme se začaly vzdalovat. Nejprve nenápadně, pak už zcela zjevně.

Lenka mlčela. Slyšela jsem její dech, těžký a přerývaný. „Víš, kolikrát jsem tě potřebovala?“ zašeptala nakonec. „Když mi umřel Honza… když mě vyhodili z práce… když jsem byla sama s dětmi a nevěděla, co dál…“

Zavřela jsem oči. Věděla jsem to. Vždycky jsem to věděla. Jenže tehdy jsem byla přesvědčená, že musím být silná, že musím něco dokázat – pro sebe, pro rodiče, pro celý svět. Pracovala jsem dny i noci v advokátní kanceláři na Pankráci, stoupala po žebříčku úspěchu a říkala si, že až jednou budu mít čas, všechno napravím.

Jenže čas se nikdy nenašel.

„Lenko… promiň,“ zašeptala jsem. „Já… byla jsem zbabělá. Bávala jsem se, že když zavolám, nebudeš mě chtít slyšet.“

„A teď?“ její hlas byl tvrdý jako kámen. „Teď jsi zavolala proč? Protože jsi sama?“

Ta slova mě bodla do srdce. Ano, byla jsem sama. Můj manžel Petr odešel před dvěma lety za mladší kolegyní a děti jsme nikdy neměli. Rodiče už dávno nebyli mezi námi a já najednou zjistila, že mám kolem sebe jen prázdné stěny bytu na Vinohradech a hromadu diplomů na poličce.

„Možná ano,“ přiznala jsem tiše. „Ale hlavně proto, že mi chybíš.“

Lenka se zhluboka nadechla. „Víš co? Přijeď zítra k nám na oběd. Děti budou rády.“

Zavěsila dřív, než jsem stačila odpovědět.

Celou noc jsem nespala. Přemítala jsem o všem, co jsme si nikdy neřekly – o tom, jak jsme se po smrti mámy pohádaly kvůli dědictví, jak jsem jí záviděla její rodinu a ona mně kariéru. Jak jsme si záviděly navzájem to, co jsme samy neměly.

Ráno jsem koupila kytici tulipánů a krabici zákusků z cukrárny u nás na rohu. Cestou vlakem do Kolína mi hlavou běžely všechny možné scénáře – od smíření až po další hádku.

Lenka otevřela dveře v teplákách a s rozcuchanými vlasy. Vypadala unaveněji než dřív, ale v očích měla stejný jiskřivý pohled jako kdysi.

„Ahoj,“ řekla tiše.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a podala jí kytici.

Děti – dvojčata Tomáš a Tereza – mě pozorovaly zpoza rohu. Bylo jim osm a já je viděla naposledy jako batolata.

Oběd byl rozpačitý. Lenka mluvila hlavně s dětmi, já se snažila zapojit do hovoru o škole a kroužcích, ale cítila jsem se jako cizinec ve vlastním domově.

Po jídle jsme zůstaly samy v kuchyni. Lenka myla nádobí a já jí pomáhala utírat.

„Víš,“ začala opatrně, „já ti to nikdy neřekla… ale když jsi odešla do Prahy a přestala ses ozývat, měla jsem pocit, že už pro tebe neexistuju.“

„To není pravda,“ vyhrkla jsem. „Jen… bylo toho na mě moc.“

„Na mě taky,“ řekla Lenka tiše. „Ale já neměla nikoho.“

Stála jsem tam s utěrkou v ruce a nevěděla, co říct. Všechna ta léta mlčení mezi námi visela jako těžký závoj.

„Myslíš, že to ještě můžeme napravit?“ zeptala jsem se nakonec.

Lenka pokrčila rameny. „Nevím. Ale můžeme to zkusit.“

Ten den jsme spolu šly s dětmi na hřiště. Smály jsme se jejich dovádění a já si poprvé po letech připadala součástí něčeho opravdového.

Když jsem večer odjížděla zpátky do Prahy, Lenka mě objala. Bylo to krátké a trochu nejisté objetí, ale bylo v něm víc než všechna slova.

Doma jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Uvědomila jsem si, kolik času už nám nikdo nevrátí – kolik okamžiků jsme promarnily kvůli hrdosti a strachu.

Možná je opravdu někdy pozdě něco změnit. Ale možná stačí udělat první krok.

Přemýšlím: Kolik lidí kolem nás čeká na ten jeden telefonát? Kolik vztahů by šlo zachránit, kdybychom nebyli tak tvrdohlaví? Co myslíte vy?