Pravda za rudými růžemi: Odhalení na mé jmeniny

„Proč jsi mi nikdy neřekla pravdu?“ vykřikla jsem na maminku, když jsem stála uprostřed kuchyně, v ruce svírala kytici rudých růží a v očích mě pálily slzy. Bylo 15. března, moje jmeniny, a já čekala obyčejný den – možná dort, pár gratulací od kolegů v kanceláři na Smíchově, večer skleničku vína s kamarádkou Lenkou. Místo toho mi kurýr předal kytici, která voněla tak silně, až se mi zatočila hlava. Mezi květy byl složený lístek: „Pravda je blíž, než si myslíš. Podívej se do otcovy knihovny.“

Zamrazilo mě. Táta zemřel před třemi lety a jeho knihovna v našem starém bytě na Vinohradech zůstala téměř nedotčená. Maminka tam chodila jen utírat prach, nikdy nic nepřesouvala. Vždycky říkala, že některé věci je lepší nechat spát. Ale teď jsem cítila, že musím zjistit, co se skrývá za tou záhadnou zprávou.

„Mami, kdo mi poslal ty růže?“ zeptala jsem se tiše, když jsem přišla domů. Maminka se na mě podívala s podivným výrazem – směs strachu a smutku. „Nevím, Aničko,“ odpověděla a rychle se otočila zpět ke sporáku. Ale já poznala, že lže.

Celý večer jsem nemohla myslet na nic jiného. Nakonec jsem se rozhodla – půjdu do otcovy knihovny. Bylo už po desáté večer, když jsem tiše otevřela dveře do místnosti plné starých knih a vůně dřeva. Prohlížela jsem police jednu po druhé, až jsem narazila na tlustý svazek s názvem „Rodinné kroniky“. Nikdy předtím jsem si ho nevšimla.

Otevřela jsem knihu a mezi stránkami našla obálku s mým jménem. Ruce se mi třásly, když jsem ji rozlepovala. Uvnitř byl dopis psaný otcovým rukopisem:

„Milá Aničko,
Pokud čteš tento dopis, znamená to, že už je čas znát pravdu. Nejsi moje biologická dcera. S maminkou jsme tě adoptovali krátce po tvém narození. Tvůj skutečný otec byl můj nejlepší přítel – Petr Novotný. Zemřel při autonehodě ještě dřív, než ses narodila. Tvoje matka tě nemohla vychovávat sama a požádala nás o pomoc…“

Zbytek dopisu byl rozmazaný slzami, které mi stékaly po tvářích. Všechno, co jsem si myslela o své rodině, bylo najednou jinak. Cítila jsem vztek, smutek i úlevu zároveň – konečně jsem chápala, proč jsem si nikdy nepřipadala jako součást téhle rodiny.

Druhý den ráno jsem seděla naproti mamince u kuchyňského stolu. „Proč jste mi to nikdy neřekli?“ ptala jsem se zlomeně. Maminka mlčela dlouho, pak začala tiše plakat. „Bála jsem se, že tě ztratím,“ šeptala. „Byla jsi naše štěstí po tolika letech marného snažení…“

Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy mě maminka objímala až příliš pevně, kdy táta mlčky seděl u stolu a díval se na mě s podivným smutkem v očích. Najednou všechno dávalo smysl.

Rozhodla jsem se najít svou biologickou matku. Věděla jsem jen její jméno – Jana Novotná – a že kdysi pracovala jako zdravotní sestra v Motole. Pátrání nebylo jednoduché; musela jsem obvolat několik nemocnic a dokonce napsat dopis na úřad. Po týdnech nejistoty mi přišla odpověď: Jana Novotná žije v malém bytě na Žižkově.

Stála jsem před jejím domem s bušícím srdcem a v ruce svírala další kytici rudých růží – tentokrát pro ni. Když otevřela dveře, poznala mě okamžitě. „Aničko…“ vydechla a rozplakala se.

Seděly jsme spolu celé odpoledne. Vyprávěla mi o mém otci – o tom, jak byl laskavý a jak moc mě chtěl poznat. O tom, jak těžké bylo vzdát se mě pro mé dobro. Poprvé v životě jsem cítila, že někam patřím.

Ale návrat domů byl těžký. Maminka byla zraněná tím, že jsem hledala svou biologickou matku. „Nejsi vděčná za to, co jsme pro tebe udělali?“ vyčetla mi jednou večer u večeře. „Jsi naše dcera!“

„Jsem,“ odpověděla jsem tiše. „Ale potřebuju znát pravdu o sobě.“

Dny plynuly a napětí mezi námi rostlo. Přestaly jsme spolu mluvit o běžných věcech; doma panovalo ticho přerušované jen zvukem televize nebo cinkáním příborů.

Jednoho dne mi přišla další kytice rudých růží – tentokrát bez vzkazu. Jen tichá připomínka toho všeho, co bylo ztraceno i nalezeno.

Dnes už vím, kdo jsem – nejsem jen dcera svých rodičů nebo biologických předků. Jsem Anička Novotná, žena s vlastním příběhem.

Někdy ale přemýšlím: Je lepší žít ve sladké nevědomosti, nebo znát bolestivou pravdu? Co byste udělali vy na mém místě?