Poslední volba na rozcestí: Je bohatství důležitější než rodina?

„Tohle už není jenom o penězích, mami! Ty to nechápeš!“ křičela na mě dcera Tereza, zatímco jsem stála u kuchyňského stolu a svírala v ruce dopis od developera. Slova se mi zadrhávala v krku, když jsem se snažila najít odpověď. Venku za oknem se stmívalo a v chodbě bylo slyšet kroky mého muže, Karla. Všichni jsme věděli, že dnes večer padne rozhodnutí, které změní naše životy navždy.

Jmenuji se Ivona Kovářová a celý život jsem prožila na statku, který postavil můj děda František. Všechno tu voní po dřevě, po hlíně a po vzpomínkách. Každý kout domu má svůj příběh – tady jsem jako malá spadla z jabloně, támhle jsme s bratrem Petrem stavěli bunkr z balíků slámy. Po smrti rodičů jsme s Karlem převzali hospodářství a vychovali tu naše dvě děti – Terezu a Filipa.

Jenže časy se změnily. Farmaření už dávno není to, co bývalo. Mléko vykupují za směšné ceny, obilí je rok od roku méně. Karel je unavený, já taky. A pak přišla ta nabídka – developer z Prahy chce naši půdu i s domem. Nabízí částku, o které se nám nikdy ani nesnilo. Za ty peníze bychom mohli koupit byt v Kolíně, zajistit děti, splatit všechny dluhy a ještě by zbylo na klidné stáří.

Ale jakmile jsem to řekla nahlas u večeře, roztrhla se bouře. Filip byl nadšený – už dávno chtěl odejít do města a začít nový život. „Mami, tady už není budoucnost! Proč bych měl dřít na poli jako děda?“ Tereza naopak zuřila: „Tohle je náš domov! Chceš všechno zahodit kvůli penězům?“ Její slzy mě bodaly do srdce.

Karel mlčel. Věděla jsem, že ho to trápí. Po nocích chodil po dvoře a díval se na starou stodolu, jako by se loučil s minulostí. Jednou v noci jsem ho našla sedět u studny. „Ivono,“ řekl tiše, „já už nemám sílu. Ale nevím, jestli dokážu odejít.“

Začali jsme se hádat čím dál častěji. Petr, můj bratr, přijel z Prahy a přidal olej do ohně: „Jste blázni! Takovou šanci už nikdy nedostanete! Myslete na děti!“ Ale Tereza byla neoblomná: „Ty jsi tu nikdy nebydlel, Petře! Nevíš, co to znamená.“

Jednoho večera přišla Tereza za mnou do kuchyně. Sedla si naproti mně a dlouho mlčela. „Mami, já tu chci zůstat. Chci tu jednou vychovat svoje děti. Prosím tě…“ Její hlas se zlomil a já ji objala. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nejde jen o peníze nebo o dům – jde o kořeny, o rodinu.

Ale Filip už měl sbaleno. „Já odcházím tak jako tak,“ řekl mi ráno u snídaně. „Nemůžu tu zůstat.“ Jeho slova byla jako rána pěstí.

Karel byl rozpolcený mezi mnou a dětmi. Každý den jsme seděli u stolu a probírali možnosti. Prodat? Zůstat? Rozdělit půdu? Každé rozhodnutí mělo své následky.

Jednoho dne přijel developer osobně – pan Novotný, uhlazený muž v drahém obleku. Nabídku ještě zvýšil. „Paní Kovářová, vaše rodina může začít nový život. Nemusíte už nikdy pracovat.“ Dívala jsem se mu do očí a cítila jsem odpor i pokušení zároveň.

Večer jsme seděli s Karlem na zápraží a dívali se na západ slunce nad našimi poli. „Co když uděláme chybu?“ zeptala jsem se tiše.

„Každé rozhodnutí je chyba pro někoho,“ odpověděl Karel.

Nakonec jsme svolali rodinnou radu. Petr křičel, Filip mlčel, Tereza plakala. Já jsem jen seděla a poslouchala jejich hádky. Najednou jsem vstala: „Dost! Tohle nás ničí! Nechci přijít o rodinu kvůli penězům.“

Rozhodli jsme se půdu neprodat – alespoň zatím. Filip odešel do Prahy, Petr se urazil a přestal volat. Tereza mi pomáhá s hospodářstvím a Karel… ten je pořád unavený, ale večer mě obejme a řekne: „Děkuju.“

Někdy si říkám, jestli jsme udělali správně. Peníze by nám usnadnily život, ale možná by nás rozdělily navždy.

Co je vlastně v životě nejdůležitější? A kolik stojí štěstí? Někdy mám pocit, že odpověď nikdy nenajdu…