Opustili mě hned po narození: Příběh Tomáše, který hledal své místo ve světě

„Proč mě nikdo nechce?“ šeptal jsem si do tmy, zatímco se z chodby ozývaly kroky vychovatelky. Bylo mi osm let a už jsem věděl, že v dětském domově v Brně se na nikoho nespoléhá. Všichni jsme byli cizí, spojení jen tím, že nás někdo odmítl. Moje ruce byly pokryté bílými skvrnami – vitiligo, řekli lékaři. Pro mámu a tátu to byl důvod mě nechat v porodnici. Nikdy jsem je neviděl, nikdy jsem neslyšel jejich hlas. Jen občas přišel anonymní pohled na Vánoce: „Hodně štěstí, Tomáši.“ Ani nevím, jestli to byli oni.

„Tomáši, pojď si pro večeři!“ zavolala paní Novotná. V jídelně už seděli ostatní kluci. Petr mi podrazil nohu, když jsem šel kolem. „Bacha na malomocnýho!“ zachechtal se. Nikdo se mě nezastal. Zvykl jsem si být neviditelný.

Když mi bylo deset, dostal jsem se do pěstounské rodiny k manželům Dvořákovým v malé vesnici u Znojma. První dny byly zvláštní – paní Dvořáková mi vařila krupicovou kaši, pan Dvořák mě vzal na ryby. Ale pak přišly první neshody. „Proč nemůžeš být jako ostatní děti?“ ptala se mě paní Dvořáková, když jsem si odmítl sundat mikinu před jejím synem Martinem. „Stydím se,“ šeptal jsem. Martin se mi smál: „Vypadáš jak kráva s flekama.“

Jednou večer jsem slyšel, jak si Dvořákovi myslí, že spím. „Měli jsme vzít někoho normálního,“ řekl pan Dvořák tiše. Srdce mi bušilo až v krku. Chtěl jsem utéct, ale neměl jsem kam.

Ve škole to nebylo lepší. Učitelka češtiny, paní Křížová, mě jednou vyvolala k tabuli: „Tomáši, přečti nám úryvek.“ Slyšel jsem šepot: „To je ten z děcáku…“ Ruce se mi třásly tak, že jsem sotva držel knihu. Po hodině ke mně přišla spolužačka Jana: „Proč máš tak divnou kůži?“ Nevěděl jsem, co říct.

Když mi bylo čtrnáct, Dvořákovi mě vrátili zpátky do dětského domova. Prý si na mě nezvykli. V tu chvíli jsem přestal věřit na rodinu.

V domově byl nový kluk – Lukáš. Měl za sebou podobný příběh a stal se mým jediným přítelem. Spolu jsme snili o tom, že jednou budeme mít vlastní byt a práci. „Víš co?“ řekl mi jednou Lukáš večer na posteli, „my to zvládneme. Nikdo nám už nebude říkat, že jsme divní.“

Ale svět venku byl tvrdší než naše sny. Po osmnáctinách jsem dostal malý pokoj v azylovém domě v Brně. První noc jsem seděl na posteli a koukal do stropu. Nikdo mi nevolal, nikdo mě nečekal.

Našel jsem si práci ve skladu – třídil jsem balíky a snažil se být nenápadný. Kolegové se mnou moc nemluvili. Jednou přišel vedoucí: „Tomáši, můžeš zůstat přesčas?“ Přikývl jsem – aspoň jsem nemusel domů.

Jednoho dne přišla do skladu nová kolegyně – Alena. Byla milá a usmívala se na mě. Po práci jsme šli na kávu. „Ty jsi tak tichý,“ řekla mi jednou. „Proč?“ Povídal jsem jí svůj příběh – poprvé v životě někomu úplně otevřeně.

„To je hrozný,“ řekla tiše a stiskla mi ruku. Poprvé jsem cítil, že někomu na mně záleží.

Začali jsme spolu chodit. Alena mě vzala k rodičům na nedělní oběd. Její maminka mi nabrala polévku a zeptala se: „A tvoje rodina?“ Polkl jsem naprázdno: „Nemám žádnou.“ V místnosti zavládlo ticho.

Alena mě ale neopustila. Povzbuzovala mě, abych si našel lepší práci a začal studovat dálkově sociální práci. Chtěl jsem pomáhat dětem jako já – těm, které nikdo nechce.

Jednou večer jsme s Alenou seděli na balkoně našeho malého bytu a dívali se na světla Brna. „Myslíš, že někdy najdu odpověď na to, proč mě rodiče opustili?“ zeptal jsem se jí tiše.

„Možná ne,“ odpověděla Alena a pohladila mě po ruce s bílými skvrnami. „Ale našel jsi sám sebe.“

Někdy v noci stále slyším v hlavě ten hlas: Proč mě nikdo nechtěl? Ale pak se podívám na Alenu a vím, že už nejsem sám.

Možná nikdy nezjistím pravdu o svých rodičích. Ale můžu být pravdivý sám k sobě a pomáhat těm, kteří jsou tam, kde jsem byl já.

Co myslíte – může člověk bez rodiny najít skutečný domov? Je možné odpustit těm, kteří vás opustili?