Odpustit, nebo nenávidět? Příběh otce, který přišel o dceru na české silnici

„Proč jsi ji nepohlídal? Proč jsi ji pustil samotnou?“ křičela na mě moje žena Jana, zatímco jsem seděl na podlaze v předsíni a držel v ruce Aniččinu modrou čepici. Ještě byla mokrá od deště. Všechno se to stalo tak rychle – jeden okamžik, kdy jsem si myslel, že už je dost velká, aby šla sama ze školy domů. Jeden okamžik, který změnil celý náš život.

Bylo pondělí, začátek listopadu, sychravo a tma už v půl páté. Anička šla přes přechod u hlavní silnice, když ji srazilo auto. Řídil ho Tomáš Vávra, devatenáctiletý kluk z vedlejší vesnice. Prý spěchal domů, protože jeho máma slavila narozeniny. Prý ji neviděl přes mlhu a špatné světlo. Prý… Ale co na tom záleží? Moje holčička už nikdy nebude běhat po zahradě, nikdy mi neřekne „tati“, nikdy se nevrátí.

První týdny byly jako zlý sen. Jana se mnou skoro nemluvila, jen plakala nebo křičela. Naše starší dcera Klára zavřela dveře od pokoje a nechtěla nikoho vidět. Já jsem chodil po domě jako duch. Všude byly Aniččiny věci – plyšák na posteli, rozmalované omalovánky na stole, její oblíbený hrnek s kočkou. Každý kout mě bodal do srdce.

Pohřeb byl krátký a tichý. Lidé z vesnice nám nosili koláče a říkali: „To je hrozný, co se vám stalo.“ Ale já jsem slyšel jen prázdnotu mezi slovy. Tomáš přišel taky. Stál vzadu, bledý jako stěna, ruce se mu třásly. Jeho máma mě prosila pohledem o slitování. Já jsem se na něj nedokázal podívat.

Pak přišlo vyšetřování. Policie, soudy, výslechy. Tomáš dostal podmínku a zákaz řízení. Lidi říkali, že to je moc mírné. Jana chtěla spravedlnost – nebo spíš pomstu? „Zabil naši dceru! A teď si bude žít dál?“ křičela večer v kuchyni a třískla talířem o zeď. Klára se rozplakala a utekla ven.

Já jsem ale cítil něco jiného. Nenávist mě spalovala zevnitř, ale zároveň jsem viděl Tomášovu tvář – tu hrůzu a lítost v jeho očích. Věděl jsem, že ten kluk bude žít s tímhle do konce života. Každou noc jsem ležel v posteli a slyšel Aniččin smích i Tomášův pláč.

Jednoho dne mi přišel dopis. Byl od Tomáše. Psal mi: „Pane Novotný, nevím, jak vám to mám říct… Omlouvám se. Vím, že to nestačí. Kdybych mohl vrátit čas… Každou noc se mi o tom zdá. Prosím vás o odpuštění.“

Seděl jsem s tím dopisem v ruce dlouho do noci. Jana ho našla ráno na stole a roztrhala ho na kusy. „Nikdy mu neodpustím!“ řekla tvrdě.

Ale já… já jsem začal přemýšlet jinak. Co když nenávist jen ničí nás všechny? Co když jediná cesta ven je odpustit? Ne kvůli Tomášovi – ale kvůli sobě, kvůli Janě, kvůli Kláře?

Začal jsem chodit na hřbitov každý den a mluvil s Aničkou v duchu: „Co bys chtěla, abych udělal? Mám nenávidět? Mám být zlomený celý život?“ Jednou jsem tam potkal Tomáše. Stál u hrobu s kyticí fialek a brečel jako malý kluk.

„Pane Novotný… já… já nevím, co mám říct,“ koktal.

Chvíli jsme stáli mlčky vedle sebe. Pak jsem řekl: „Já vím, že to nebylo schválně.“

Tomáš se rozplakal ještě víc: „Já bych dal cokoliv za to, aby se to nestalo.“

Podal jsem mu ruku. Byla studená a třásla se mi.

„Já vám odpouštím,“ řekl jsem tiše.

Nevím, kde se to ve mně vzalo. Možná to byla Anička – její laskavost a smích ve mně zůstaly navždy.

Doma to nebylo jednoduché. Jana mi vyčetla, že jsem slaboch. Klára mi řekla: „Tati, já tě obdivuju.“ Lidi ve vsi si šeptali – jedni mě chápali, druzí odsuzovali.

Ale já vím jedno: nenávist by nás všechny zničila. Odpuštění není zapomenutí ani omluva toho, co se stalo. Je to jediný způsob, jak přežít.

Někdy v noci pořád slyším Aniččin hlas: „Tati, nezlob se…“ A já jí slibuju, že budu žít dál – pro ni i pro sebe.

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné odpustit něco takového? Nebo je nenávist jedinou spravedlivou cestou?