Odpoutání od matčina stínu: Můj boj za vlastní život

„Tomáši! Zase jsi nechal hrnek na stole! Kolikrát ti mám říkat, že to tu není hotel?“ Matčin hlas mě vytrhl z polospánku. Bylo pondělní ráno, venku pršelo a já jsem už třetí den přemýšlel, jestli mám vůbec sílu vstát z postele. V hlavě mi hučelo, žaludek svíral úzkostí a v srdci jsem cítil tíhu, kterou znám už od dětství.

„Promiň, mami,“ zamumlal jsem a vstal. Hrnek jsem odnesl do dřezu, kde už čekala hromada nádobí. Matka stála v kuchyni v županu, vlasy stažené do drdolu, a upřeně mě sledovala. „Kdy už si konečně najdeš pořádnou práci? Všichni tvoji spolužáci už mají rodiny, auta, domy… A ty? Čtyřicet let a pořád doma!“ Její slova bodala jako jehly. Snažil jsem se nevnímat její pohled, ale cítil jsem, jak se mi do očí derou slzy.

Vždycky jsem byl ten hodný syn. Táta nás opustil, když mi bylo deset, a máma mě vychovávala sama. Byla přísná, ale spravedlivá – aspoň jsem si to tehdy myslel. Jenže čím jsem byl starší, tím víc jsem cítil, že její láska je jako pavučina: neviditelná, ale pevná a dusivá. Nikdy jsem neměl opravdové kamarády, na střední jsem byl spíš outsider. Po maturitě jsem šel na ekonomku, ale nikdy jsem ji nedokončil. Pracoval jsem chvíli v knihkupectví, pak v kanceláři na úřadě… Nikde jsem nevydržel dlouho. Vždycky jsem se vracel domů – k mámě.

„Mami, už to nech být,“ zkusil jsem tentokrát trochu pevněji. „Najdu si práci, jen mi dej čas.“

„Čas? Kolik ho ještě potřebuješ? Vždyť ti ujíždí vlak! Myslíš, že já budu věčně mladá? Co budeš dělat, až tu nebudu?“ Její hlas se zlomil a já v něm poprvé zaslechl strach. Ten strach mě vždycky držel zpátky – strach z toho, že ji zklamu, že ji opustím… nebo že zůstanu navždy uvězněný v jejím bytě.

Ten den jsem šel ven. Déšť mi stékal po tváři a já se loudal mezi paneláky na Jižním Městě. V parku seděla parta mladých lidí a smála se. Zastavil jsem se u lavičky a pozoroval je. Najednou ke mně přisedl starší pán – pan Novák z vedlejšího vchodu.

„Tomáši, co tě trápí?“ zeptal se tiše.

„Já… nevím,“ zakoktal jsem. „Mám pocit, že žiju cizí život. Že nejsem sám sebou.“

Pan Novák pokýval hlavou. „Víš, já byl taky dlouho doma s mámou. Po smrti táty jsme byli sami dva. Ale jednoho dne jsem si řekl dost. Odešel jsem do Brna za prací. Bylo to těžké, ale jinak bych se nikdy nenaučil žít.“

Jeho slova ve mně rezonovala ještě dlouho poté. Večer jsem seděl u okna a díval se na světla města. Máma v obýváku sledovala Ordinaci v růžové zahradě a občas mě zavolala, abych jí donesl čaj nebo deku. Cítil jsem vztek i lítost zároveň.

Další dny byly jako přes kopírák. Máma mě kontrolovala – co jím, kdy přijdu domů, s kým mluvím po telefonu… Když jsem jednou přišel později z pohovoru, čekala mě u dveří s výčitkami: „Kde jsi byl? Víš vůbec, jaký je dneska svět? Co kdyby se ti něco stalo?“

Jednou večer přišla sestra Jana s manželem Petrem a jejich malou dcerkou Klárkou. Jana mě objala: „Tome, proč si nenajdeš něco svého? Máma tě má ráda, ale dusí tě.“ Petr jen mlčky přikývl.

Máma se rozčílila: „Vy tomu nerozumíte! Tomáš je citlivý, potřebuje mě!“ Jana zvýšila hlas: „Mami! Musíš ho pustit! Jinak bude nešťastný celý život!“ Klárka začala plakat a já měl chuť utéct z bytu.

Tu noc jsem nemohl spát. Přemýšlel jsem o svém životě – o všech těch promarněných letech, o snech, které jsem nikdy nenásledoval. Vždycky jsem chtěl psát knihy nebo cestovat… Ale nikdy jsem nenašel odvahu odejít.

Ráno jsem si sbalil batoh a šel do kavárny na rohu. Seděl jsem tam celé dopoledne a psal si do notesu: „Co chci? Kdo vlastně jsem?“ Najednou mi přišla SMS od mámy: „Kde jsi? Mám o tebe strach.“

V tu chvíli mi došlo, že pokud něco nezměním teď, nezměním to nikdy. Vrátil jsem se domů a řekl mámě: „Mami, musím odejít. Najdu si podnájem a práci. Potřebuju to zkusit.“

Rozplakala se: „Neopouštěj mě! Já bez tebe nemůžu být!“ Objali jsme se oba a plakali spolu dlouho.

Hledání bytu nebylo snadné – Praha je drahá a práce pro čtyřicetiletého chlapa bez praxe moc není. Ale našel jsem malý pokoj v Libni a místo skladníka v knihkupectví. První noc v novém bytě byla tichá – žádné mámino volání, žádné výčitky… jen já a moje myšlenky.

Občas mám pocit viny – když slyším mámu po telefonu smutnou nebo když přijdu na návštěvu a vidím její prázdné oči. Ale poprvé v životě cítím i hrdost – že jsem to dokázal.

Možná je pozdě začít znovu ve čtyřiceti letech… Ale není horší zůstat navždy dítětem ve vlastním domově?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je možné opravdu odpustit rodičům i sobě za promarněný čas?