Odešel pro rohlíky a už se nikdy nevrátil: Tajemství mého manžela

„Mami, kdy už přijde táta?“ ptal se mě Honzík, když jsem nervózně přešlapovala u okna a sledovala ulici. Bylo to ráno jako každé jiné. Petr si obul boty, vzal peněženku a s úsměvem mi zamával: „Jdu pro rohlíky, za chvíli jsem zpátky.“ Jenže ta chvíle nikdy nepřišla. Hodiny plynuly, rohlíky nikde, Petr nikde. Nejprve jsem si říkala, že se někde zakecal se sousedem nebo že je fronta v pekárně. Ale když se začalo stmívat a jeho mobil byl vypnutý, sevřel mě strach.

Volala jsem jeho matce, jeho sestře i kamarádovi z práce. Nikdo o něm nic nevěděl. Policie přijela až večer, vyslechli mě, ptali se na všechno možné – jestli jsme se pohádali, jestli měl dluhy, jestli měl milenku. „Nic takového,“ opakovala jsem pořád dokola. Petr byl spolehlivý, rodinný typ. Nikdy by nás neopustil. Nebo ano?

Dny se táhly jako med. Děti plakaly, já nemohla spát. Každý zvuk na chodbě mě zvedl ze židle, každé zazvonění telefonu mi rozbušilo srdce. Lidé v domě začali šeptat – že prý Petr utekl s nějakou ženskou, že měl problémy s penězi. Snažila jsem se je neposlouchat, ale jejich slova mi vrtala hlavou.

Jednou večer přišla na návštěvu moje sestra Jana. Seděly jsme v kuchyni u čaje a ona najednou řekla: „Lucko, jsi si jistá, že jsi o Petrovi věděla všechno?“ Podívala jsem se na ni nechápavě. „Co tím myslíš?“

„No… víš, on byl poslední dobou nějaký divný. Pamatuješ, jak na oslavě tátových narozenin pořád telefonoval a pak odešel ven? A jak ti loni na Vánoce koupil ten drahý parfém, i když jste šetřili na auto?“

Zamrazilo mě. Vzpomněla jsem si na všechny ty drobnosti – pozdní příchody z práce, tajemné zprávy v mobilu, které vždycky rychle smazal. Ale vždycky jsem to přičítala stresu v práci nebo jeho snaze mě překvapit.

Roky plynuly a já žila v nejistotě. Policie případ odložila jako nevyřešené zmizení. Děti rostly bez otce, já bez odpovědí. Každý den jsem si kladla otázku: Co jsem udělala špatně? Proč odešel? Byla jsem špatná manželka? Špatná matka?

Jednoho dne – bylo to přesně sedm let od jeho zmizení – mi přišel dopis. Byl bez zpáteční adresy, psaný Petrovým rukopisem.

„Lucko,

vím, že sis prošla peklem a že mi nikdy neodpustíš. Ale musím ti to napsat. Neodešel jsem kvůli tobě ani dětem. Odešel jsem kvůli sobě. Žil jsem ve lži – měl jsem dluhy, které už nešly splatit. Bál jsem se mafie, která mi vyhrožovala. Nechtěl jsem vás do toho zatáhnout. Proto jsem zmizel.

Odpusť mi.

Petr“

Seděla jsem v kuchyni s dopisem v ruce a brečela jako malá holka. Všechno dávalo smysl – jeho nervozita, tajné telefonáty, nečekané výdaje. Ale proč mi to neřekl? Proč mi nevěřil? Proč nás nechal samotné?

Dětem jsem dopis ukázala až po týdnu. Honzík byl už dospělý a řekl jen: „Aspoň víme pravdu.“ Eliška se rozplakala a vyběhla z pokoje.

Začali jsme o Petrovi mluvit jinak – už ne jako o oběti únosu nebo zrádci, ale jako o člověku, který selhal a bál se přiznat pravdu. Přesto ve mně zůstala hořkost a pocit zrady.

Někdy v noci nemůžu spát a přemýšlím: Co bych udělala na jeho místě já? Měla bych odvahu říct pravdu? Nebo bych taky utekla?

A co vy? Dokázali byste odpustit člověku, který vás opustil kvůli strachu a vlastní slabosti?