Nikdy jsem nepochopila, proč moje máma vaří mému manželovi: Jedné noci jsem zjistila pravdu, která mi změnila život

„Proč zase vaříš pro Petra? Vždyť jsem ti říkala, že to není potřeba!“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do kuchyně. Bylo už po deváté večer, venku tma, v bytě ticho, jen z trouby se linula vůně pečeného masa. Máma stála u sporáku, v zástěře, s rukama od mouky, a ani se na mě nepodívala.

„On má rád moje svíčkovou, tobě to přece nevadí, ne?“ odpověděla klidně, ale v jejím hlase jsem slyšela napětí.

Zavřela jsem za sebou dveře a opřela se o zeď. Byla jsem unavená z práce, z lidí, z toho, že doma nikdy není klid. Vždycky jsem chtěla žít jinak než máma – cestovat, poznávat svět, neřešit, jestli je v lednici dost vajec na nedělní bábovku. Ale ona byla přesný opak. Celý život obětovala rodině, vaření, domácnosti. A teď, když jsem se konečně vdala, místo aby si užívala důchodu, začala vařit mému manželovi.

„Mami, já to nechápu. Proč to děláš? Proč pořád vaříš Petrovi? Vždyť já jsem tvoje dcera, ne on.“

Máma se konečně otočila. V očích měla něco, co jsem nedokázala přečíst. „Ty nikdy nepochopíš, jaké to je, když máš rodinu. Až budeš mít děti, možná ti to dojde.“

„Ale já děti nechci! Nikdy jsem nechtěla žít jako ty!“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil.

Chvíli bylo ticho. Pak máma jen tiše řekla: „Tak proč jsi se vůbec vdávala?“

Ta otázka mě zasáhla jako facka. Proč jsem se vlastně vdávala? Protože se to čekalo? Protože jsem chtěla dokázat, že umím být dospělá? Nebo proto, že jsem se bála být sama?

Z kuchyně se ozvalo cvaknutí trouby. Máma vytáhla pekáč, položila ho na stůl a začala krájet maso. Já stála v rohu a cítila, jak se mi hrnou slzy do očí.

Petr přišel domů o chvíli později. „Ahoj, co to tu voní?“ usmál se na mámu, jako by byla jeho vlastní. Já stála stranou, neviditelná.

„Svíčková, tvoje oblíbená,“ odpověděla máma a podala mu talíř. Petr se na mě ani nepodíval. Sedl si ke stolu, začal jíst a chválil mámu, jak je to výborné. Já jen sledovala, jak mezi nimi probíhá tichá komunikace, které jsem nerozuměla.

Ten večer jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli vedle Petra, který klidně oddychoval. V hlavě mi běžely máminy věty dokola. Proč jsem se vdávala? Proč mám pocit, že mi něco uniká?

Další dny byly jako v mlze. Máma chodila k nám častěji, Petr byl čím dál víc doma, já se cítila čím dál víc cizí ve vlastním bytě. Jednou jsem přišla domů dřív z práce. Bylo ticho, ale z kuchyně jsem slyšela hlasy. Připlížila jsem se ke dveřím a zaslechla mámu: „Petře, musíš jí to říct. Nemůžeš ji dál takhle trápit.“

Petr odpověděl tiše, skoro šeptem: „Já vím, ale bojím se, že ji ztratím.“

Zamrazilo mě. O čem to mluví? Co mi má říct? V tu chvíli jsem měla chuť vtrhnout dovnitř a všechno na ně vybalit, ale zůstala jsem stát za dveřmi, neschopná pohybu.

Další dny jsem byla jako na trní. Petr byl nervózní, máma se mi vyhýbala pohledem. Jednoho večera, když jsme seděli u večeře, Petr najednou položil příbor a podíval se na mě: „Musím ti něco říct.“

Srdce mi bušilo až v krku. „Co se děje?“

Petr se nadechl: „Já… já už dlouho nejsem šťastný. Cítím se tady jako host. Tvoje máma je pro mě větší rodina než ty. S tebou si nerozumím, s ní ano. Nechci ti ublížit, ale… myslím, že bychom si měli dát pauzu.“

Máma seděla naproti nám, oči sklopené, ruce v klíně. Já jen zírala na Petra, neschopná slova. Všechno se mi rozpadlo pod rukama. Celý život jsem se snažila nebýt jako máma – a nakonec jsem přišla o všechno, co ona považovala za nejdůležitější.

Petr si sbalil věci a odešel. Máma zůstala. Seděla u stolu a mlčela. Po chvíli řekla: „Já jsem ti jen chtěla pomoct. Myslela jsem, že když mu ukážu, jaká může být rodina, zůstane s tebou.“

„Ale já jsem nikdy nechtěla žít jako ty!“ vykřikla jsem zoufale.

Máma se na mě podívala s takovým smutkem, jaký jsem u ní nikdy neviděla. „Možná je čas zjistit, co vlastně chceš ty sama. Ne co chce rodina, ne co chce společnost. Ale co chceš ty.“

Ten večer jsem poprvé v životě byla sama. Bez mámy, bez Petra, jen já a moje myšlenky. Seděla jsem u okna, dívala se na noční Prahu a přemýšlela: Kdy jsem naposledy udělala něco jen pro sebe? Kdy jsem naposledy byla šťastná?

Možná je čas začít znovu. Ale jak poznám, co opravdu chci? A co když už je pozdě?