Nikdo pro něj nepřišel: Příběh o odpuštění a rodinných ranách

„Pane Nováku, vaše sestra stále neodpovídá. Zkoušeli jsme i vašeho syna, ale…“ Sestřička se na mě dívá s lítostí v očích, zatímco já zírám do stropu nemocničního pokoje. Všude kolem mě je ticho, jen občasné pípnutí přístrojů připomíná, že ještě žiju. V hlavě mi hučí otázka: Proč pro mě nikdo nepřijde?

Jmenuji se Karel Novák. Je mi padesát šest let a většinu života jsem strávil jako tatér v malém ateliéru na Žižkově. Můj život byl vždy trochu mimo koleje – umění, večírky, ženy, alkohol. Nikdy jsem nebyl vzorný manžel ani otec. Moje žena Jana odešla před deseti lety a syn Matěj se mnou přestal mluvit krátce po rozvodu. Moje sestra Alena mi kdysi byla nejbližší člověk, ale poslední roky jsme se vídali jen na pohřbech příbuzných.

Když mě před dvěma měsíci srazila dodávka na přechodu, všechno se změnilo. Probral jsem se na neurologii s částečně ochrnutou rukou a výpadky paměti. Rehabilitace byla peklo. Každý den jsem bojoval sám se sebou i s tělem, které mě zradilo. Ale nejhorší bylo vědomí, že až mě pustí domů, nemám kam jít.

„Pane Nováku, zkuste to ještě jednou,“ povzbuzuje mě terapeutka Lucie, když se snažím zvednout hrnek s čajem. „Musíte trénovat i tu levou ruku.“

„A k čemu to je?“ vyhrknu podrážděně. „Stejně pro mě nikdo nepřijde.“

Lucie se na chvíli zarazí, pak si sedne ke mně na postel. „Možná byste mohl někomu zavolat sám. Třeba synovi?“

Zamračím se. „Matěj mi to nikdy neodpustí. Víte, co jsem mu udělal?“

„Nevím,“ odpoví tiše. „Ale vím, že někdy je potřeba udělat první krok.“

Celou noc nemůžu spát. Přemýšlím o všech těch letech, kdy jsem místo rodiny volil hospodu nebo cizí postel. Vzpomínám na Matěje jako malého kluka, jak mi ukazoval první obrázky a chtěl, abych ho naučil kreslit. Já ho místo toho poslal za mámou a šel tetovat dalšího zákazníka.

Ráno najdu v mobilu jeho číslo. Prsty se mi třesou, když píšu zprávu: „Matěji, vím, že jsem ti ublížil. Jsem v nemocnici a pustí mě domů. Potřebuju pomoc. Prosím.“

Odpověď nepřichází celý den. Sestřičky chodí kolem a já předstírám, že čtu knihu, ale ve skutečnosti sleduju displej telefonu.

Odpoledne přijde Lucie s úsměvem: „Máte návštěvu.“

Do pokoje vstoupí Alena. Stojí ve dveřích nejistě, v ruce drží igelitku s ovocem a novinami.

„Ahoj Karle,“ řekne tiše.

Nevím, co říct. Tolik let jsme spolu nemluvili – kvůli dědictví po rodičích, kvůli tomu, že jsem jí nikdy nepomohl s dětmi, když byla sama.

„Proč jsi přišla?“ zeptám se nakonec.

Alena si sedne na židli vedle postele a chvíli mlčí. „Protože jsi pořád můj bratr. A protože… možná je čas některé věci nechat být.“

Cítím slzy v očích. „Myslíš, že mi Matěj někdy odpustí?“

Alena pokrčí rameny. „To nevím. Ale pokud mu to nezkusíš říct do očí, nikdy to nezjistíš.“

Další dny jsou zvláštní – Alena za mnou chodí každý den po práci a občas přinese i koláč od své dcery Terezky. Povídáme si o dětství, o rodičích, o tom, co všechno jsme si navzájem neřekli.

Jednoho rána mi zazvoní telefon. Matěj.

„Tati?“ ozve se váhavý hlas.

Nedokážu odpovědět hned. Hrdlo mám stažené do uzlu.

„Můžu za tebou přijít?“ zeptá se Matěj tiše.

„Ano,“ vydechnu.

Když Matěj přijde do pokoje, je to jako návrat do minulosti i začátek něčeho nového zároveň. Sedíme naproti sobě a dlouho mlčíme.

„Proč jsi mi nikdy neřekl pravdu?“ zeptá se nakonec Matěj.

„Bál jsem se,“ přiznávám poprvé v životě nahlas. „Bál jsem se, že mě nebudeš chtít znát.“

Matěj sklopí oči. „Byl jsem na tebe hodně naštvaný… Ale když jsem dostal tu tvoji zprávu… Asi bych taky nechtěl zůstat sám.“

V tu chvíli pochopím, že odpuštění není jednorázový akt, ale proces. Že někdy stačí jen udělat první krok – i když je to těžké a bolí to.

Když mě propouštějí z nemocnice, čekají na mě Alena i Matěj. Pomáhají mi do kabátu a vedou mě ven na čerstvý vzduch.

Cestou domů přemýšlím: Kolik lidí kolem nás zůstává sami jen proto, že jsme příliš hrdí nebo zranění na to udělat první krok? A kolik šancí na odpuštění jsme už promarnili?

Možná je čas začít znovu – dokud ještě máme komu zavolat.