Nevěsta beze mě: Příběh nevlastní matky, která nebyla pozvána na svatbu

„To snad nemyslíš vážně, Kláro!“ vyhrkl Petr do telefonu tak hlasitě, že jsem ho slyšela i přes zavřené dveře ložnice. Seděla jsem na posteli, ruce se mi třásly a v hlavě mi bušila jediná otázka: Proč mě nepozvala? Vždyť jsem ji vychovávala od jejích deseti let. Byla jsem u všech jejích důležitých okamžiků – první menstruace, maturita, přijímačky na vysokou. A teď, když se vdává, nejsem dost dobrá na to, abych byla u toho?

Petr zabouchl telefon o stůl a přišel za mnou. „Aleno, já tomu nerozumím. Klára říká, že je to jen pro rodinu. Ale ty jsi přece rodina! Já jí to nedaruju.“ Jeho hlas byl plný vzteku a bolesti. V očích měl slzy, které se snažil skrýt.

„Nech to být, Petře,“ zašeptala jsem. „Možná má nějaký důvod…“ Ale v duchu jsem si přehrávala všechny ty roky, kdy jsem se snažila být tou nejlepší nevlastní matkou. Nikdy jsem jí nechtěla nahradit její maminku, ale vždycky jsem tu byla, když potřebovala. A teď? Teď jsem pro ni vzduch.

Petr to ale nenechal být. Druhý den ráno volal své bývalé ženě Ivaně. Slyšela jsem jejich rozhovor z kuchyně:

„Ivano, můžeš jí to vysvětlit? Alena si to nezaslouží. Vždyť ji vychovávala s tebou! To je normální?“

Chvíli bylo ticho a pak Petr jen tiše řekl: „Dobře, děkuju.“ Položil telefon a podíval se na mě. „Ivana říká, že je to Klářino rozhodnutí a že do toho nechce zasahovat.“

Cítila jsem se ještě hůř. V hlavě mi vířily myšlenky – co jsem udělala špatně? Byla jsem moc přísná? Nebo naopak moc měkká? Připomněla jsem si všechny ty chvíle, kdy jsme s Klárou seděly u stolu a povídaly si o životě. Vzpomněla jsem si na její první lásku, kterou jí zlomil spolužák Tomáš. Tehdy přišla domů uplakaná a já ji objala. „To přebolí, uvidíš,“ říkala jsem jí.

Teď bych potřebovala obejmout já.

Večer přišla SMS od Kláry: „Ahoj Aleno, nechci tě zranit, ale svatba bude jen pro nejbližší rodinu. Doufám, že to pochopíš.“

Seděla jsem dlouho nad tím krátkým textem a nevěděla, co odepsat. Nejbližší rodina… Takže já nejsem nejbližší rodina? Přemýšlela jsem, jestli mám napsat něco zpátky. Nakonec jsem jen napsala: „Přeji ti hodně štěstí.“

Petr byl nepříčetný. „Tohle jí nedaruju! Já tam bez tebe nejdu!“

„Musíš tam jít,“ řekla jsem tiše. „Je to tvoje dcera.“

Ale on jen zavrtěl hlavou: „Nechci tě tu nechat samotnou.“

Další dny byly plné ticha a napětí. Petr chodil po bytě jako lev v kleci. Já se snažila zaměstnat domácími pracemi, ale myšlenky mi pořád utíkaly ke Kláře. Proč mě takhle odřízla? Co se mezi námi pokazilo?

Jednoho večera jsem si sedla k fotkám. Na jedné jsme s Klárou na horách – smějeme se, objímáme se. Na jiné jsme spolu pekly vánoční cukroví. Vždycky jsme si rozuměly… nebo jsem si to aspoň myslela.

Najednou mi došlo, že možná nikdy nepřestala doufat, že se její rodiče dají zase dohromady. Možná mě vždycky brala jen jako vetřelce. Nebo jí někdo něco namluvil? Ivana nikdy nebyla z těch, co by mě pomlouvaly… nebo ano?

Rozhodla jsem se napsat Kláře dopis:

„Milá Kláro,
nevím přesně, proč jsi mě nepozvala na svou svatbu, ale chci ti říct, že tě mám ráda a vždycky budu stát při tobě. Pokud jsem ti někdy ublížila nebo udělala něco špatně, promiň mi to prosím. Přeji ti krásný život a doufám, že jednou najdeme cestu zpátky k sobě.
Alena“

Dopis jsem poslala poštou a čekala na odpověď. Dny plynuly pomalu a já cítila prázdnotu. Petr byl pořád naštvaný a odmítal s Klárou mluvit.

Svatba proběhla bez nás. Viděla jsem fotky na Facebooku – Klára v bílých šatech, vedle ní její maminka Ivana a nový manžel Michal. Petr seděl doma celý den v tichu a večer jen řekl: „Možná jsme něco přehlédli.“

O týden později přišla odpověď od Kláry:

„Aleno,
děkuju za dopis. Nešlo o tebe osobně – chtěla jsem malou svatbu jen s rodiči. Vím, že jsi pro mě hodně udělala a vážím si toho. Jen jsem potřebovala mít ten den po svém. Snad mi to odpustíš.“

Bylo mi trochu líp, ale pořád to bolelo. S Petrem jsme se rozhodli dát Kláře čas.

Dnes už vím, že některé věci člověk neovlivní – ani když dělá všechno správně. Možná někdy stačí jen být trpělivý a doufat.

Ptám se vás: Má člověk právo cítit se zrazený, když ho nevlastní dítě vynechá z tak důležitého dne? Nebo bych měla být vděčná za všechny ty roky společných zážitků?