Neřekla jsem manželovi pravdu o svém povýšení – a on odešel

„Proč jsi mi to neřekla, Lenko? Proč jsi mi lhala?“ Jeho hlas se třásl vztekem i zklamáním. Stál uprostřed našeho obýváku, kufr už napůl zabalený, a já poprvé v životě nevěděla, co říct. Jen jsem tam stála, ruce sevřené v pěst, a v hlavě mi hučelo.

„Nechtěla jsem ti ublížit…“ zašeptala jsem. Ale věděla jsem, že to není pravda. Nechtěla jsem ublížit sobě. Nechtěla jsem zase řešit jeho dluhy, jeho neustálé výmluvy, proč nemůže najít lepší práci. Nechtěla jsem být ta, která všechno táhne. A tak jsem mlčela.

Všechno to začalo před třemi měsíci. Seděla jsem v kanceláři na Praze 4, když si mě zavolala šéfová. „Lenko, odvedla jste skvělou práci. Chceme vám nabídnout místo vedoucí oddělení.“ Byla jsem v šoku. Vždycky jsem si myslela, že takové věci se dějí jiným lidem – těm sebevědomým, co mají všechno pod kontrolou. Ale najednou to bylo tady. Vyšší plat, větší zodpovědnost. A já měla radost… ale i strach.

Doma jsem tu novinu chtěla říct hned. Ale když jsem přišla, našla jsem Petra na gauči s pivem v ruce a výrazem člověka, který právě prohrál další bitvu se světem. „Zase mě nevzali,“ řekl jen a já věděla, že tím myslí další neúspěšný pohovor. Už několik měsíců byl bez práce. Nejprve to byla výpověď kvůli reorganizaci, pak pár měsíců volna „na rozmyšlenou“, ale teď už to bylo vážné. Peníze docházely a já cítila tlak ze všech stran.

A tak jsem mlčela. Místo radosti přišla úzkost. Každý měsíc jsem posílala víc peněz na splátky jeho kreditky, platila školku pro naši malou Klárku a doufala, že Petr najde práci dřív, než nám dojdou úspory. Jenže on se spíš uzavíral do sebe, byl podrážděný a často jsme se hádali kvůli maličkostem.

Jednou večer, když Klárka spala, jsme seděli u stolu a Petr začal mluvit o tom, že bychom měli prodat auto. „Stejně ho skoro nepoužíváme,“ řekl a já viděla v jeho očích zoufalství. „Možná bych mohl začít jezdit s Uberem…“

„To není řešení,“ namítla jsem tiše.

„A jaké je řešení? Ty vyděláváš pořád stejně! Já nemůžu najít práci! Co mám dělat?“ křičel na mě a já měla chuť mu říct pravdu – že už tři týdny mám vyšší plat než kdy on měl. Ale něco mě zastavilo. Možná hrdost, možná strach z toho, co by to s ním udělalo.

Začala jsem schovávat peníze bokem. Ne pro sebe – pro Klárku. Kdyby se něco stalo… kdyby Petr odešel… kdybychom přišli o byt… Všechno mi připadalo nejisté a křehké.

Jednoho dne našel výpis z účtu. „Co to je? Proč ti přišlo tolik peněz?“ ptal se podezřívavě.

„Dostala jsem nějaké odměny,“ zalhala jsem bez mrknutí oka.

Ale od té chvíle mezi námi něco prasklo. Petr byl ještě uzavřenější, začal mě podezírat ze všeho možného – dokonce i z nevěry. Já se bránila mlčením a prací. Doma jsme spolu skoro nemluvili.

A pak přišel ten den. Přišel domů dřív, já byla ještě v práci a Klárka u babičky. Našel dopis od šéfové – gratulaci k povýšení, kterou jsem si schovala do zásuvky v kuchyni.

Když jsem přišla domů, čekal na mě s tím dopisem v ruce.

„Takže ty jsi vedoucí oddělení? A já tu žiju jako idiot v domnění, že jsme na tom pořád stejně špatně?“

„Chtěla jsem ti to říct…“

„Ale neřekla! Proč? Protože se za mě stydíš? Protože už mě nepotřebuješ?“

Nevěděla jsem, co říct. Všechno bylo pravda i lež zároveň.

Ten večer si sbalil pár věcí a odešel k matce. Klárce řekl jen: „Musím na chvíli pryč.“

Seděla jsem pak sama v kuchyni a poprvé za dlouhou dobu brečela nahlas. Ne kvůli němu – kvůli sobě. Kvůli tomu, že jsem nedokázala být upřímná ani k němu, ani k sobě.

Teď je Petr pryč už dva týdny. Klárka se ptá, kdy přijde táta domů a já nevím, co jí mám říct. V práci se usmívám na kolegy a doma se dívám do prázdna.

Někdy přemýšlím: Udělala bych to znovu? Měla jsem mu říct pravdu hned? Nebo je někdy lepší chránit sebe i za cenu lži?

Co byste udělali vy? Je upřímnost opravdu vždycky ta nejlepší cesta – i když může všechno zničit?