Neprospaná noc a vůně zelí: Vyznání jedné ženy

„Mami, proč jsi zase vzhůru?“ ozvalo se zpoza dveří, když jsem v půl třetí ráno stála u sporáku a míchala sarmu. Petr, můj jediný syn, se opíral o futra v pyžamu a ospale si mnul oči. „Běž spát, zítra máš školu,“ zašeptala jsem, ale sama jsem věděla, že spánek je dneska pro mě nedosažitelný luxus. Vůně kysaného zelí a masa se linula celým bytem a připomínala mi dětství u babičky v Brně. Jenže tehdy bylo všechno jiné.

Zamíchala jsem hrnec a snažila se zahnat myšlenky na to, co mě tíží už měsíce. Ale nešlo to. V hlavě mi znovu a znovu běžela slova, která mi řekl Radek, můj bývalý muž, když odcházel: „Promiň, Hanko, ale já už takhle dál nemůžu. Potřebuju být s někým, kdo mě chápe.“ Jakoby těch deset let společného života bylo jen nějaké špatné představení. Jakoby naše společné večery, hádky i smíření, narození Petra… nic z toho nebylo dost.

„Mami, slyšíš mě?“ Petr stál pořád ve dveřích a já si uvědomila, že mi po tváři teče slza. Rychle jsem ji setřela utěrkou. „Promiň, broučku. Jen jsem se zamyslela.“ Snažila jsem se usmát, ale Petr se na mě díval těma svýma velkýma očima, ve kterých byla starost i nevyřčené otázky. „Je to kvůli tátovi?“ zeptal se tiše. Ztuhla jsem. Nechtěla jsem ho zatahovat do svých bolestí, ale byla bych lhářka, kdybych řekla ne.

„Trochu,“ přiznala jsem nakonec. „Ale hlavně chci, abys měl zítra dobrou večeři.“ Petr jen kývl a šel zpátky do pokoje. Slyšela jsem, jak za sebou zavřel dveře a jak si lehá zpátky do postele. Zůstala jsem sama s hrncem a svými myšlenkami.

Když Radek odešel, zůstala po něm jen prázdná skříň a několik účtů na stole. První týdny jsem byla jako tělo bez duše. Chodila jsem do práce v knihovně, večer vařila večeře a snažila se být silná kvůli Petrovi. Ale v noci, když usnul, jsem seděla v kuchyni a přehrávala si v hlavě všechny ty chvíle, kdy jsem mohla něco udělat jinak. Možná jsem měla být víc chápavá. Možná jsem neměla tolik lpět na pořádku nebo tolik řešit peníze. Možná…

Jednou večer mi zavolala Radkova matka, paní Novotná. „Hanko, prosím tě, nezlob se na něj tolik,“ začala opatrně. „On je prostě takový… nikdy nevydržel dlouho na jednom místě.“ Chtěla mě utěšit nebo omluvit svého syna? Nevím. Ale tehdy jsem jí jen řekla: „Nebojte se, paní Novotná. Já už se nezlobím. Jen mě to bolí.“

V práci si kolegyně všimly, že nejsem ve své kůži. Jana mi jednou při obědě položila ruku na rameno: „Hani, kdybys potřebovala pohlídat Petra nebo si jen popovídat…“ Byla jsem vděčná za její nabídku, ale nedokázala jsem o tom mluvit nahlas. Jako by vyslovením bolesti nahlas byla skutečnější.

Někdy večer volal Radek Petrovi. Slyšela jsem jejich rozhovory přes dveře jeho pokoje – smích i ticho po otázkách, na které Radek neuměl odpovědět. „Proč už nejsi doma?“ slyšela jsem jednou Petra ptát se tichým hlasem. „To je složité,“ odpověděl Radek a já cítila, jak se mi stahuje hrdlo.

Jednou v sobotu přišel Petr domů dřív ze školy v přírodě a přinesl mi obrázek – byl na něm dům s velkým srdcem uprostřed a tři postavičky držící se za ruce. „To jsme my tři,“ řekl hrdě. „Abychom byli zase spolu.“ Ten obrázek mám dodnes schovaný v šuplíku u postele.

Často přemýšlím nad tím, kde se stala chyba. Byla to moje vina? Nebo jsme prostě byli dva lidé, kteří spolu neměli být? Když Radek začal trávit víc času v práci a pak s kolegyní Lenkou – ano, tušila jsem to dávno předtím, než mi to přiznal – snažila jsem se bojovat o náš vztah. Pekla jsem jeho oblíbené buchty, plánovala výlety na Šumavu i do Jeseníků… Ale on byl pořád duchem jinde.

Jednou v zimě jsme seděli u stolu a já mu řekla: „Radku, co se děje? Proč jsi pořád pryč?“ Podíval se na mě unavenýma očima a řekl: „Nevím… možná už nejsem ten člověk, kterého jsi si vzala.“ V tu chvíli mi došlo, že už ho nemůžu udržet.

Teď stojím v kuchyni nad hrncem sarmu a přemýšlím nad tím vším. Vůně zelí mi připomíná domov – ten skutečný i ten ztracený. Přemýšlím nad tím, jak moc jsme my ženy ochotné obětovat pro rodinu – své sny, svou hrdost i své štěstí.

Když ráno Petr vstane a přijde do kuchyně, podám mu talíř sarmu a pohladím ho po vlasech. „Děkuju, mami,“ řekne tiše a já cítím vděčnost i smutek zároveň.

Možná bych mohla žít jinak. Možná bych mohla být šťastnější nebo odvážnější. Ale dnes mám aspoň jistotu jednoho – že pro svého syna udělám všechno na světě.

A tak se ptám: Kolik toho musí žena vydržet kvůli rodině? A kdy přijde čas myslet taky na sebe?