„Nejsi dost cool, babi!” – Jak mi vnučka zlomila srdce a já hledala cestu zpátky

„Babi, proč musíš nosit ty starý šaty? Nemůžeš být aspoň trochu víc jako ostatní babičky? Vždyť se za tebe ve škole stydím!“ Anička stála ve dveřích mého malého bytu na sídlišti v Modřanech, ruce založené na prsou, oči plné výčitek. Ta slova mě zasáhla jako ledová sprcha. Ještě před chvílí jsme spolu pekly bábovku a smály se nad tím, jak jsem zapomněla přidat prášek do pečiva. Teď tu stála moje vnučka – moje všechno – a dívala se na mě, jako bych byla cizí.

„Aničko, co to povídáš? Vždyť jsem tvoje babička…“ snažila jsem se zachovat klid, ale hlas se mi třásl. „Já vím, ale… prostě nejsi jako babička od Kláry. Ta má Instagram, chodí na jógu a nosí džíny. Ty pořád jenom vaříš a pleteš svetry.“

Sedla jsem si na pohovku a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Vždycky jsem byla pyšná na to, jak držím rodinu pohromadě. Po smrti mého muže jsem byla ta, kdo tu byl pro dceru i pro Aničku. Ale teď? Najednou jsem byla stará, nudná a trapná.

Celý večer jsem přemýšlela nad jejími slovy. V hlavě mi znělo: „Nejsi dost cool, babi.“ Co to vlastně znamená být dneska „cool“? Je mi šedesát osm let, mám artrózu v kolenou a místo Instagramu mám zahrádku na balkoně. Ale Anička je moje vnučka. Chci jí rozumět. Chci být součástí jejího světa.

Druhý den jsem šla do obchodu s oblečením. „Dobrý den, mohla byste mi poradit?“ oslovila jsem mladou prodavačku s růžovými vlasy. „Chtěla bych něco… moderního.“ Dívka se usmála a začala mi ukazovat džíny, barevné svetry a dokonce i tenisky. Koupila jsem si džíny – poprvé po třiceti letech – a svetr s nápisem „Smile“. Když jsem se doma podívala do zrcadla, připadala jsem si směšně. Ale myslela jsem na Aničku.

V sobotu jsme měly jít spolu do kina. Otevřela jsem jí dveře v novém oblečení. „Ahoj, Aničko!“ usmála jsem se nejistě. Anička na mě chvíli zírala a pak řekla: „Babi… ty máš džíny?“ „No ano,“ odpověděla jsem a snažila se tvářit nenuceně. „Chtěla jsem to zkusit.“

Cestou do kina byla ticho. Pak se najednou zeptala: „Babi, proč to děláš?“ „Protože tě mám ráda a nechci, abys měla pocit, že se za mě musíš stydět.“

Doma jsem o tom dlouho přemýšlela. Co když už nikdy nebudu dost dobrá? Co když mě svět kolem mě prostě převálcuje? Moje dcera Jana mi večer volala: „Mami, Anička je v pubertě. Neber si to tak. Víš přece, jaká byla ta doba…“ Ale já si to brala. Každé slovo mě bolelo.

Začala jsem sledovat videa na YouTube o tom, jak být moderní babičkou. Naučila jsem se používat WhatsApp a posílala Aničce smajlíky. Jednou mi odepsala jen „ok“. Byla jsem z toho smutná.

Jednoho dne přišla Anička domů uplakaná. „Co se stalo?“ ptala jsem se opatrně. „Klára se mi smála, že mám staromódní bundu,“ vzlykala. Objala jsem ji a najednou mi došlo, že jsme na tom stejně. Obě jsme chtěly zapadnout, obě jsme se bály být jiné.

„Víš co, Aničko?“ řekla jsem tiše. „Já taky někdy nevím, jestli zapadám. Ale možná je důležitější být sám sebou.“

Začaly jsme spolu trávit víc času – ne proto, abych byla moderní babička, ale proto, abych byla její babička. Pekly jsme bábovky i bez prášku do pečiva, chodily na procházky do Stromovky a smály se nad starými fotkami.

Jednou mi Anička řekla: „Babi, já tě mám ráda takovou, jaká jsi.“ A já věděla, že všechno to úsilí stálo za to.

Ale někdy si večer lehnu do postele a přemýšlím: Musíme se opravdu tolik měnit kvůli druhým? Nebo stačí být upřímní sami k sobě? Co si o tom myslíte vy?