Nejsem pečovatelka: Jak jsem se snažila najít samu sebe v české rodině

„To nemyslíš vážně, Petře!“ vyhrkla jsem, když mi oznámil, že jeho maminka Marie se k nám nastěhuje. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. „Co když to nezvládnu? Nejsem přece zdravotní sestra!“ Ale Petr jen pokrčil rameny a řekl: „Je to moje máma. Nemůžeme ji nechat samotnou.“

V tu chvíli jsem věděla, že se něco zásadního mění. Do našeho malého bytu na pražském sídlišti měla přijít žena, která mě nikdy úplně nepřijala. Marie byla typická česká matka – silná, tvrdohlavá, zvyklá mít poslední slovo. Vždycky mi připomínala, že její syn si zaslouží lepší ženu. A teď jsem jí měla vařit, prát a starat se o ni, protože po mrtvici už sama skoro nic nezvládla.

První dny byly jako zlý sen. Marie seděla v obýváku, sledovala televizi a kritizovala všechno, co jsem udělala. „Polévka je moc slaná,“ řekla jednou a odsunula talíř. Petr byl v práci dlouho do večera a já zůstávala s ní sama. Každý den jsem se snažila být trpělivá, ale uvnitř mě to sžíralo. Když jsem si večer lehla do postele, tiše jsem plakala do polštáře.

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor mezi Petrem a jeho sestrou Lenkou po telefonu. „Měla bys taky pomoct,“ říkal jí Petr. Lenka jen suše odvětila: „Já mám dvě malé děti. To je tvoje starost.“ V tu chvíli jsem pochopila, že na mě padla celá tíha rodinných očekávání. Nikdo se mě neptal, jestli to chci nebo zvládnu.

Začala jsem být unavená, podrážděná a uzavřená do sebe. Přestala jsem chodit na jógu, přestala jsem se vídat s kamarádkami. Každý den byl stejný: ráno vstát, připravit snídani pro Marii, uklidit byt, nakoupit, uvařit oběd, pomoci jí do sprchy… A večer čekat na Petra, který byl čím dál víc nervózní a odtažitý.

Jednoho dne jsem v kuchyni rozbila hrnek. Marie se na mě podívala s opovržením: „Aspoň kdybys byla trochu šikovná.“ V tu chvíli mi praskly nervy. „Už toho mám dost! Nejsem vaše služka!“ vykřikla jsem a utekla do ložnice. Slyšela jsem, jak Petr šeptá: „Musíš být trpělivá…“

Začala jsem si psát deník. Potřebovala jsem někde ventilovat své pocity. Psala jsem o tom, jak se cítím neviditelná, jak mě dusí pocit viny, že nejsem dost dobrá manželka ani snacha. Psala jsem o svých snech – chtěla jsem znovu malovat, chtěla jsem cestovat, chtěla jsem žít.

Jednoho dne mi zavolala moje máma: „Jsi v pořádku? Už tě dlouho nevidím.“ Rozplakala jsem se do telefonu a všechno jí řekla. Máma mlčela a pak tiše řekla: „Musíš myslet i na sebe. Jinak tě to zničí.“

Začala jsem hledat pomoc. Našla jsem skupinu žen na internetu – všechny měly podobné zkušenosti s péčí o staré rodiče nebo tchyně. Sdílely jsme své příběhy a rady. Poprvé po dlouhé době jsem cítila pochopení.

Jednoho večera jsem si sedla s Petrem ke stolu. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem rozhodně. „Nezvládám to sama. Potřebuju pomoc.“ Petr byl překvapený: „Ale vždyť to zvládáš dobře…“

„Nezvládám! Jsem unavená, nešťastná a mám pocit, že už nejsem sama sebou,“ vyhrkla jsem. „Potřebuju čas pro sebe. Potřebuju, abys mi pomohl nebo abychom našli nějakou pečovatelku.“

Petr mlčel dlouho. Nakonec řekl: „Dobře… Zkusíme najít někoho na výpomoc.“

Najali jsme paní Alenu z pečovatelské služby, která začala chodit dvakrát týdně. Najednou jsem měla čas jít na procházku nebo si přečíst knihu. Marie samozřejmě brblala: „Cizí ženská v bytě…“ Ale já už měla sílu její poznámky ignorovat.

Začala jsem znovu malovat. Přihlásila jsem se na kurz akvarelu v kulturním domě a našla nové přátele. Pomalu jsem se vracela k sobě samé.

Jednou večer jsme seděli s Petrem na balkoně a dívali se na světla Prahy. „Děkuju ti,“ řekl tiše. „Vím, že to nebylo lehké.“

Podívala jsem se na něj a zeptala se: „A co kdybych nikdy nenašla odvahu říct dost? Kolik žen v Česku žije životy druhých a zapomíná na sebe? Myslíte si, že je správné obětovat všechno pro rodinu – i když vás to ničí?“