Návštěva u tchyně: Den, kdy se mi zhroutil svět

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ vyhrkla jsem, hlas se mi třásl a ruce jsem měla sevřené v pěst. Stála jsem v kuchyni u své tchyně, paní Jitky, a cítila, jak se mi podlamují kolena. Všude kolem voněla čerstvě upečená bábovka, ale mně se žaludek svíral odporem.

„To nebylo na mně, Lucie,“ odpověděla tiše Jitka a sklopila oči. Její hlas byl najednou tak cizí, jako by to nebyla ta žena, která mě před lety vítala do rodiny s otevřenou náručí.

Ten den začal jako každý jiný. Manžel Petr mě poprosil, abych mu donesla nějaké věci od mámy – prý zapomněl v garáži staré fotky z dětství. Neochotně jsem souhlasila. S tchyní jsme nikdy neměly vyloženě špatný vztah, ale ani jsme si nebyly blízké. Vždycky mezi námi viselo něco nevyřčeného, co jsem neuměla pojmenovat.

Když jsem dorazila do jejího bytu na sídlišti v Modřanech, byla překvapivě nervózní. „Pojď dál, Lucinko,“ řekla a hned mi nabízela kávu. Všimla jsem si, že má ruce od mouky a oči zarudlé – prý od cibule, jak tvrdila. Povídaly jsme si o dětech, o práci, o tom, jak Petr pořád něco zapomíná. Pak jsem šla do garáže hledat ty fotky.

Našla jsem je rychle – ale spolu s nimi i starou krabici plnou dopisů a pohlednic. Něco mě nutilo ji otevřít. Možná zvědavost, možná podvědomý pocit, že tu něco nesedí. První dopis byl adresovaný Jitce a podepsaný „Tvůj Miloš“. Srdce mi poskočilo – Miloš byl Petrův otec, který zemřel před deseti lety. Ale když jsem četla dál, začala jsem chápat, že něco není v pořádku.

„Jitko, nemůžu už dál předstírat. Vím, že Petr není můj syn…“ stálo v jednom z dopisů. Ztuhla jsem. Proč by Miloš psal něco takového? Proč by to Jitka schovávala?

Vrátila jsem se do kuchyně s dopisem v ruce. „Co to znamená?“ zeptala jsem se tiše.

Jitka zbledla. Chvíli mlčela a pak si sedla ke stolu. „Lucie… já ti to vysvětlím.“

A pak to přišlo. Pravda, kterou jsem nikdy nechtěla slyšet. Petr není syn Miloše. Jeho biologickým otcem je někdo jiný – někdo, koho Jitka nikdy nechtěla jmenovat. Prý to byla chyba mládí, jedna noc po hádce s Milošem. Když zjistila, že je těhotná, rozhodla se všechno ututlat a doufala, že to nikdo nikdy nezjistí.

„Miloš to věděl?“ zeptala jsem se šokovaně.

Jitka přikývla: „Ano. Ale nikdy Petrovi nic neřekl. Miloval ho jako vlastního.“

Seděla jsem tam jako opařená a hlavou mi běžely vzpomínky na všechny ty rodinné oslavy, na Petrovu podobu s Milošem – nebo spíš její nepodobu? Najednou mi došlo, proč byl Miloš někdy tak odtažitý a proč Jitka vždycky tak úzkostlivě dbala na rodinnou soudržnost.

„A co mám teď dělat?“ zašeptala jsem.

Jitka se rozplakala: „Prosím tě, Lucie, neříkej mu to. Zničilo by ho to.“

Celou cestu domů jsem měla v hlavě zmatek. Měla bych Petrovi říct pravdu? Měla bych mlčet a chránit jeho iluzi rodiny? Jak bych se cítila já na jeho místě?

Doma mě čekal Petr s úsměvem: „Našla jsi ty fotky?“ Podívala jsem se na něj jinýma očima. Najednou mi připadal zranitelný jako malé dítě.

„Jo… našla,“ odpověděla jsem a snažila se skrýt slzy.

Večer jsme seděli u televize a já přemýšlela nad tím, jak moc může jedno tajemství změnit celý život. Vzpomněla jsem si na vlastní dětství – na to, jak moc pro mě znamenala pravda i za cenu bolesti.

Další dny byly plné napětí. Jitka mi volala a prosila mě o mlčení. Já se trápila výčitkami svědomí a nevěděla, komu mám být loajální – manželovi nebo jeho matce? Začala jsem si všímat detailů: Petrův úsměv po tátovi vlastně neměl; jeho záliby byly úplně jiné než u Miloše; dokonce i krevní skupina neseděla.

Jednoho večera jsme se pohádali kvůli hlouposti – kvůli tomu, že Petr zase zapomněl vyzvednout dceru ze školky. V hádce mi ujelo: „Aspoň víš, kdo jsi?“ Okamžitě jsem toho litovala.

Petr se na mě podíval nechápavě: „Co tím myslíš?“

„Nic… promiň,“ zamumlala jsem.

Ale už bylo pozdě. Petr začal být podezřívavý a ptal se mě na všechno možné. Já byla nervózní a uzavřená do sebe. Naše manželství začalo skřípat víc než kdy dřív.

Nakonec jsem to nevydržela a svěřila se své nejlepší kamarádce Martině. Ta mi řekla: „Lucie, pravda vždycky vyjde najevo. Ale musíš být připravená na důsledky.“

Dnes už je to měsíc od té návštěvy u tchyně. Tajemství stále dusím v sobě a nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Každý den se dívám na Petra a přemýšlím: Mám právo mu vzít jeho minulost? Nebo mám právo žít ve lži?

Možná bych měla být statečnější. Možná bych měla říct pravdu – nebo možná chránit rodinu za každou cenu.

Ale řekněte mi: Co byste udělali vy? Kolik toho vlastně víme o lidech, které milujeme?