Náhodné setkání po deseti letech: Jakubovo lítost nad ztrátou Elišky

„Jakube, kde jsi byl celou noc?“ Lenka stála ve dveřích ložnice, její hlas byl napjatý a oči plné podezření. „Pracoval jsem,“ odpověděl jsem unaveně, aniž bych se na ni podíval. Pravda byla, že jsem strávil hodiny v baru, snažil se utopit své myšlenky v alkoholu. Ale to jí říct nemohu.

Lenka se otočila a odešla do kuchyně. Slyšel jsem, jak si nalévá sklenici vody. Věděl jsem, že mě podezírá, že něco není v pořádku. A měla pravdu. Poslední dobou jsem byl duchem nepřítomný, myšlenkami jinde. A to všechno kvůli Elišce.

Eliška byla moje první láska. Potkali jsme se na univerzitě a já byl okamžitě okouzlen její inteligencí a smyslem pro humor. Byla to ona, kdo mě naučil milovat život a smát se i v těch nejtěžších chvílích. Ale já jsem to všechno zahodil kvůli hloupé aféře s kolegyní z práce.

Když Eliška zjistila pravdu, odešla beze slova. Snažil jsem se ji kontaktovat, omluvit se, ale ona zmizela z mého života tak rychle, jak do něj vstoupila. A já jsem zůstal sám se svou vinou.

O deset let později jsem ji náhodou potkal na ulici v centru Prahy. Byla krásnější než kdy dřív, její oči zářily stejně jako tehdy. „Eliško,“ zavolal jsem na ni, aniž bych přemýšlel. Zastavila se a otočila se ke mně.

„Jakube?“ její hlas byl překvapený, ale ne nepřátelský. „To je dlouho.“

„Ano,“ přikývl jsem a snažil se skrýt nervozitu. „Jak se máš?“

„Dobře,“ odpověděla stručně. „A ty?“

„Mám se… dobře,“ zalhal jsem. Pravda byla, že jsem se necítil dobře už dlouho. Moje manželství s Lenkou bylo v troskách a já věděl, že je to moje vina.

„Rád bych si s tebou někdy popovídal,“ navrhl jsem opatrně.

Eliška chvíli váhala, ale nakonec přikývla. „Dobře, můžeme se sejít na kávu,“ řekla a dala mi své číslo.

Týden nato jsme seděli v malé kavárně na Malé Straně. Bylo to jako vrátit se v čase. Povídali jsme si o všem možném, smáli se vzpomínkám z univerzity a já si uvědomil, jak moc mi chyběla.

Ale pak přišla ta otázka, které jsem se bál nejvíc. „Proč jsi to tehdy udělal?“ zeptala se tiše.

Zhluboka jsem se nadechl. „Byl jsem hloupý a sobecký,“ přiznal jsem. „Myslel jsem si, že mi něco chybí, ale až když jsi odešla, uvědomil jsem si, že jsi byla to nejlepší, co mě kdy potkalo.“

Eliška mlčela a já cítil tíhu svých slov visící ve vzduchu.

„Odpustila jsi mi někdy?“ zeptal jsem se nakonec.

Podívala se na mě s jemným úsměvem. „Časem ano,“ řekla. „Ale už je to dávno za námi, Jakube. Každý jsme šli svou cestou.“

Cítil jsem úlevu i smutek zároveň. Věděl jsem, že už nikdy nebudeme spolu, ale aspoň jsme si mohli říct pravdu.

Když jsme se loučili, objala mě a já cítil, jak mi po tváři stékají slzy. „Dávej na sebe pozor,“ řekla a odešla.

Vrátil jsem se domů s pocitem prázdnoty. Lenka seděla v obýváku a četla knihu. Když mě viděla, položila ji stranou a podívala se na mě.

„Musíme si promluvit,“ řekl jsem rozhodně.

Lenka přikývla a já věděl, že je čas být upřímný nejen k ní, ale i k sobě samému.

„Lenko, vím, že poslední dobou nejsem dobrý manžel,“ začal jsem a ona mě pozorně poslouchala.

„Vím o Elišce,“ přerušila mě tiše.

Překvapeně jsem na ni pohlédl. „Jak?“

„Viděla jsem vás spolu v kavárně,“ přiznala.

Zavládlo ticho a já nevěděl, co říct.

„Chci vědět pravdu,“ řekla nakonec Lenka.

A tak jsem jí řekl všechno. O tom, jak moc mi Eliška chyběla a jak moc lituji toho, co jsem udělal.

Lenka poslouchala bez přerušení a když jsem skončil, jen tiše přikývla.

„Co teď bude dál?“ zeptala se.

Nevěděl jsem. Ale věděl jsem jedno – musím najít způsob, jak napravit své chyby a být lepším člověkem.

„Možná bychom měli začít od začátku,“ navrhl jsem opatrně.

Lenka chvíli mlčela a pak přikývla. „Možná ano,“ řekla tiše.

A tak jsme začali znovu budovat naše manželství na základech pravdy a odpuštění.

Ale otázka zůstává: Může člověk opravdu napravit chyby minulosti nebo jsou některé rány příliš hluboké na to, aby se zahojily?