Mezi dvěma ohni: Příběh o ztracené blízkosti s mámou

„Zase jsi jí nevolala?“ Petr stál ve dveřích kuchyně, ruce zkřížené na prsou, a jeho pohled byl směsicí starostí a nepochopení. V ruce jsem svírala mobil, palec nervózně přejížděl po displeji, ale číslo jsem nezadala. „Nechci o tom mluvit,“ vydechla jsem tiše, ale v hlavě mi to hučelo. Už tři měsíce. Devadesát dní ticha mezi mnou a mámou. Každý den jsem si říkala, že dnes už to zvládnu, že jí zavolám, ale pokaždé mě přemohla vlna vzteku a smutku.

Petr se ke mně posadil a položil mi ruku na rameno. „Lucko, vždyť je to tvoje máma. Co když se něco stane? Nebudeš si to pak vyčítat?“ Jeho slova mě bodla jako jehla. Vím, že má pravdu, ale zároveň… Jak mu mám vysvětlit, že ta bolest je hlubší než obyčejná hádka?

Všechno začalo na jaře, když jsme s Petrem přijeli na chalupu do Jizerských hor. Máma tam byla s tátou a mojí sestrou Janou. Už při příjezdu jsem cítila napětí ve vzduchu. Máma byla podrážděná, všechno komentovala – jak jsem oblečená, proč jsme přijeli pozdě, proč jsem nekoupila její oblíbený chléb. Snažila jsem se to přejít, ale pak přišla ta věta: „Ty nikdy nic nedotáhneš do konce, Lucko.“

Zamrazilo mě. Bylo to jako návrat do dětství, kdy mě máma pořád srovnávala se sestrou. Jana byla ta šikovná, co měla samé jedničky, hrála na klavír a nikdy nezapomněla zalít kytky. Já byla ta druhá – průměrná, roztržitá, věčně s hlavou v oblacích. Vždycky jsem doufala, že až budu dospělá, bude to jiné. Ale nebylo.

Ten večer jsme se pohádaly. Hádka přešla v křik a slzy. „Proč mě nikdy nemáš ráda takovou, jaká jsem?“ vykřikla jsem zoufale. Máma jen zavrtěla hlavou: „Ty pořád všechno dramatizuješ.“ Odešla jsem z kuchyně a zabouchla za sebou dveře. Od té doby jsme spolu nepromluvily.

Petr se snažil situaci uklidnit. Psala mi i Jana: „Měla bys jí zavolat. Je jí smutno.“ Ale já nemohla. Každý pokus napsat zprávu nebo vytočit číslo končil tím, že jsem mobil odložila a rozbrečela se.

V práci jsem byla podrážděná, kolegyně si všimly, že nejsem ve své kůži. „Děje se něco doma?“ ptala se mě jednou Alena u kafe. Jen jsem pokrčila rameny: „Rodinné věci.“ Nikdo neví, jak moc mě to bolí.

Jednou večer jsme s Petrem seděli u televize a on najednou vypnul zvuk. „Lucko, já už tě takhle nemůžu vidět. Trápíš se a já nevím, jak ti pomoct.“ Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době jsem mu všechno řekla – o dětství, o pocitu méněcennosti, o tom, jak moc bych chtěla být pro mámu dost dobrá.

Petr mě objal a řekl: „Možná bys měla říct mámě všechno tohle. Třeba to nikdy neslyšela.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, co by se stalo, kdybych mámě opravdu zavolala a řekla jí pravdu – o svém strachu, o bolesti i o tom, jak moc mi chybí.

Druhý den ráno jsem seděla v kuchyni s hrnkem kávy a mobil ležel přede mnou jako časovaná bomba. Najednou mi přišla zpráva od Jany: „Máma má dneska narozeniny. Přijdeš?“ Srdce mi bušilo až v krku.

Petr na mě povzbudivě kývl: „Jestli chceš, pojedu s tebou.“

Cesta do rodného domu v Liberci byla nekonečná. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře – co když mě máma odmítne? Co když se zase pohádáme? Ale zároveň jsem cítila malou jiskřičku naděje.

Když jsme dorazili, Jana už čekala ve dveřích. Objala mě pevněji než obvykle: „Jsem ráda, že jsi přijela.“ Vešla jsem do obýváku a máma seděla u stolu s dortem před sebou. Na chvíli se naše pohledy střetly – v jejích očích byl smutek i úleva.

„Ahoj mami,“ řekla jsem tiše.

Chvíli bylo ticho, pak máma vstala a pomalu ke mně přišla. „Lucko… já…“ začala nejistě.

Nevydržela jsem to a rozplakala se: „Mami, já už nemůžu dál předstírat, že je všechno v pořádku.“

Máma mě objala a poprvé za dlouhou dobu mě nechala plakat v jejím náručí. „Promiň mi to všechno,“ šeptala mi do vlasů.

Ten večer jsme si dlouho povídaly – o minulosti, o tom, co nás bolí i co nás spojuje. Nebylo to jednoduché. Některé věci zůstaly nevyřčené, některé rány se hojily pomalu.

Ale poprvé po letech jsem cítila naději.

Doma večer Petr řekl: „Jsem na tebe pyšný.“ Usmála jsem se skrz slzy.

A teď tu sedím a přemýšlím – proč je někdy tak těžké říct těm nejbližším pravdu? Proč máme strach ukázat svou zranitelnost právě těm, které milujeme nejvíc? Co byste udělali vy na mém místě?