Matčina prosba, kterou nikdo neslyšel: Příběh o Barboře a Tomášovi

„Tomáši, prosím… počkej!“ volám za postavou, která se rychlým krokem vzdaluje po pražském chodníku. Lidé kolem nás spěchají do práce, nikdo si nevšímá mého zoufalství. On se ani neotočí. Jen zrychlí krok, jako bych byla cizí žena, která ho obtěžuje. Srdce mi buší až v krku. Po tolika letech jsem ho konečně našla – a on mě nechce znát.

Stojím tam, v dešti, promočená až na kost. V hlavě mi běží vzpomínky jako rozbitý film. Tomáš byl všechno, co jsem měla. Jeho otec nás opustil, když mu byly tři roky. Zůstala jsem sama, s dítětem a hypotékou na malý byt v Nuslích. Pracovala jsem ve dvou zaměstnáních – ráno v pekárně, večer uklízečka v kancelářské budově na Pankráci. Nikdy jsem si nestěžovala. Když Tomáš potřeboval nové boty nebo peníze na školní výlet, raději jsem si odpustila oběd.

Pamatuji si jeho první den ve škole. Držel mě za ruku tak pevně, že mě bolela dlaň. „Neboj se, mami, já to zvládnu,“ řekl tehdy a já byla pyšná. Vždycky byl chytrý, trochu uzavřený, ale laskavý kluk. Jenže čím byl starší, tím víc se vzdaloval. Ve čtrnácti začal chodit s partou kluků z vyšší třídy. Přestával se mnou mluvit. Když jsem mu chtěla pomoct s úkoly nebo si s ním jen povídat, zavřel se do pokoje a pustil si hudbu.

Jednou v noci jsem ho našla na schodech paneláku s rozbitým obličejem. „To nic není,“ zamumlal a odmítl říct, co se stalo. Šla jsem za třídní učitelkou, ale ta jen pokrčila rameny: „Tomáš je v pubertě, paní Novotná. To přejde.“ Ale nepřešlo. Začal chodit domů později a později, někdy vůbec nepřišel. V osmnácti mi oznámil, že odchází bydlet ke kamarádovi do Karlína.

„Proč?“ ptala jsem se tehdy zoufale.
„Protože už nejsem dítě,“ odsekl a zabouchl za sebou dveře.

Od té doby jsme se vídali jen sporadicky. Posílala jsem mu esemesky k narozeninám, na Vánoce jsem mu nechávala balíčky u dveří. Odpověď nikdy nepřišla.

A teď stojím tady, po tolika letech, a on mě ignoruje na ulici jako cizí člověk.

Zoufale se rozhlížím kolem sebe. Mám chuť křičet: „Tohle je můj syn! Já ho porodila! Já pro něj všechno obětovala!“ Ale vím, že by to bylo zbytečné.

Doma sedím u kuchyňského stolu a dívám se na staré fotky. Tomáš jako malý kluk s rozcuchanými vlasy a úsměvem od ucha k uchu. Tomáš na maturitním plese – tehdy mě ještě pozval. Vzpomínám si na jeho první lásku – Aničku z vedlejšího vchodu. Jak spolu seděli na lavičce před domem a smáli se něčemu, co jsem nikdy nepochopila.

Telefon mlčí. Nikdo nezavolá.

Jednoho dne mi přijde dopis od exekutora – Tomáš si vzal půjčku na mé jméno a nesplácí ji. Jdu za ním do práce – dělá skladníka v supermarketu na Smíchově. Čekám na něj před vchodem.

„Tomáši, musíme si promluvit,“ oslovím ho tiše.

Podívá se na mě s prázdným výrazem.

„Promiňte, paní, asi jste si mě spletla,“ řekne nahlas tak, aby to slyšeli i jeho kolegové.

Cítím, jak mi hoří tváře studem i bolestí.

„Tomáši… já jsem tvoje máma…“

„Já žádnou mámu nemám,“ odpoví tvrdě a odejde.

Celé tělo se mi třese. Nechápu to. Co jsem udělala špatně? Proč mě nenávidí? Vždyť jsem pro něj žila…

Večer volám své sestře Janě.

„Baruško, musíš ho nechat být,“ říká mi do telefonu soucitně. „Možná potřebuje čas.“

„Ale kolik času?“ ptám se zoufale. „Vždyť už je mu třicet! Já už nemám sílu čekat.“

Jana mlčí. Vím, že ani ona neví odpověď.

Další týdny přežívám ze dne na den. Chodím do práce, vařím si polévky z pytlíku a večer sedím u okna a čekám, jestli Tomáš někdy přijde domů.

Jednou večer slyším zvonek u dveří. Srdce mi poskočí nadějí – ale je to jen sousedka s prosbou o cukr.

Začínám pochybovat o všem, co jsem kdy udělala. Možná jsem byla moc přísná? Nebo moc ochranářská? Měla jsem mu víc důvěřovat? Nebo méně?

Jednou najdu odvahu napsat Tomášovi dopis:

„Milý Tomáši,
nevím, co jsem udělala špatně, ale chci ti říct, že tě mám pořád ráda. Pokud budeš někdy potřebovat pomoc nebo jen obejmout – budu tady.“

Odpověď nikdy nepřijde.

Roky plynou a já stárnu sama v malém bytě plném vzpomínek na syna, který už pro mě neexistuje.

Někdy si říkám: Má vůbec smysl tolik milovat? Co když láska nestačí? Co když některé rány nikdy nezacelí ani čas?

Možná nejsem jediná matka v Česku, která čeká na svého syna marně…