Máš měsíc na to, abys odešla z mého bytu! – řekla tchyně

„Máš měsíc na to, abys odešla z mého bytu!“ Její hlas se nesl kuchyní jako ledová sprcha. Stála jsem tam s hrnkem kávy v ruce, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Paní Věra, moje tchyně, mě probodávala pohledem. Tomáš seděl u stolu, díval se do prázdna a mlčel. Nikdy jsem si nemyslela, že tohle uslyším právě od ní.

„Věro, prosím tě, vždyť jsme rodina…“ zašeptala jsem zoufale.

„Rodina? Rodina si má pomáhat, ale taky má znát své místo! Už toho mám dost. Myslela jsem, že to bude na pár měsíců, ale už tu bydlíte skoro dva roky. Chci zpátky svůj klid!“ odsekla a prudce odložila talíř do dřezu.

Tomáš pořád mlčel. Čekala jsem, že se mě zastane. Že řekne: „Mami, tohle nemůžeš!“ Ale on jen sklopil oči. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama propadá zem.

Když jsme se sem s Tomášem a malou Eliškou nastěhovali, bylo to jen na přechodnou dobu. Po porodu jsem přišla o práci a Tomášovi v té době zkrachovala firma. Věra nám nabídla pomoc – „Jste mladí, potřebujete čas se postavit na nohy.“ Byla jsem jí vděčná. Ale jak šly měsíce, napětí rostlo. Každý den jsem cítila její pohledy, slyšela její povzdechy nad tím, jak je všechno jinak než byla zvyklá.

Ten večer jsem seděla v ložnici a brečela do polštáře. Tomáš přišel později. „Promiň…“ začal tiše.

„To je všechno? Promiň? Proč jsi nic neřekl? Proč jsi mě nenechal aspoň trochu bránit?“ vyjela jsem na něj.

„Je to její byt… Nemůžeme jí poroučet,“ zamumlal a já v jeho hlase slyšela rezignaci.

„Ale my jsme tvoje rodina! Já a Eliška! Co teď budeme dělat?“

Tomáš pokrčil rameny. „Něco vymyslíme.“

Následující dny byly jako zlý sen. Věra byla odměřená, Eliška cítila napětí a začala být plačtivá. Já hledala práci i podnájem, ale s dítětem a bez jistot to bylo skoro nemožné. Každý večer jsme s Tomášem seděli u stolu a hádali se – o peníze, o budoucnost, o jeho matku.

Jednou večer jsem zaslechla Věru telefonovat: „Oni si myslí, že jim budu dělat služku do konce života! Já už nemůžu…“ To mě dorazilo. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním domově.

Začala jsem přemýšlet – kde je vlastně hranice mezi pomocí a závislostí? Kdy už jsme přestali být hosty a stali se přítěží? A proč mám pocit, že Tomáš stojí vždycky na její straně?

Jednoho dne přišla nabídka na práci v knihovně – poloviční úvazek, ale aspoň něco. Byla jsem šťastná i zoufalá zároveň. „To je skvělý začátek,“ řekla mi kolegyně Jana první den v práci. „Ale musíš si věřit.“

Začala jsem chodit domů později a Věra si stěžovala čím dál víc: „Eliška je pořád nemocná! Kdo se o ni postará? Ty jsi pořád pryč!“ Cítila jsem se rozpolcená mezi povinnostmi matky a touhou po samostatnosti.

Jednou večer jsem našla Tomáše sedět potmě v kuchyni.

„Víš, že tě mám rád… Ale já prostě nevím, co dělat,“ řekl tiše.

„Musíme odejít. I kdybychom měli bydlet v garsonce na kraji Prahy,“ odpověděla jsem rozhodněji než kdy dřív.

Začali jsme hledat podnájem. Bylo to těžké – ceny šly nahoru, zájemců bylo hodně. Nakonec jsme našli malý byt v Hostivaři. Nebyl ideální – staré lino, výhled do dvora – ale byl náš.

Den stěhování byl plný slz i úlevy. Věra stála ve dveřích a dívala se na nás s kamennou tváří.

„Tak hodně štěstí,“ řekla suše.

Eliška brečela, Tomáš mlčel. Já cítila směs vzteku a smutku.

První noc v novém bytě jsme spali na matracích na zemi. Bylo ticho. Jen Eliška spokojeně oddychovala vedle mě.

„Už nejsme závislí,“ zašeptala jsem do tmy.

Ale v hlavě mi zněla otázka: Kde končí rodinná pomoc a začíná vlastní život? A proč je někdy nejtěžší najít odvahu říct: Dost, teď už musíme sami?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné přijmout pomoc za každou cenu? Nebo je lepší odejít i za cenu nejistoty?