Máš měsíc na to, abys odešla z mého bytu!

„Máš měsíc na to, abys odešla z mého bytu!“ zněla slova, která mi v uších rezonovala ještě dlouho poté, co je paní Věra pronesla. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Petr, můj manžel, seděl u stolu, díval se do hrnku s kávou a mlčel. Věra stála naproti mně, ruce založené na prsou, její pohled byl tvrdý a neústupný.

„Věro, prosím tě, vždyť jsme rodina…“ zašeptala jsem, ale ona mě přerušila mávnutím ruky. „Rodina, nerodina. Já už na to nemám nervy. Myslela jsem, že to bude na pár měsíců, a už jsou to dva roky! Chci zpátky svůj klid.“

Petr se ani nepohnul. Čekala jsem, že se mě zastane, že řekne aspoň slovo, ale on jen tiše seděl. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi pod nohama propadá zem. Byla jsem v Praze teprve třetím rokem, kvůli Petrovi jsem opustila rodné Brno, práci i přátele. Když jsme přišli o podnájem, Věra nám nabídla svůj malý byt na Žižkově. Tehdy jsem jí byla vděčná. Teď jsem byla jen přítěž.

Večer jsme s Petrem seděli v ložnici. „Proč jsi nic neřekl?“ zeptala jsem se tiše. „Co jsem měl říct? Je to její byt,“ odpověděl bez emocí. „Ale jsme její rodina! Tvoje žena! Máme tu být spolu!“ vybuchla jsem. Petr jen pokrčil rameny. „Já už nemám sílu se s ní hádat.“

Následující dny byly plné napětí. Věra chodila po bytě, hlasitě zavírala dveře, občas si něco zamumlala pod vousy. Já se snažila být neviditelná. Petr trávil čím dál víc času v práci nebo s kamarády. Každý večer jsem usínala s pocitem, že jsem sama proti celému světu.

Jednoho odpoledne jsem seděla v parku na lavičce a volala své mamince do Brna. „Mami, ona nás vyhazuje… Petr nic neudělal… Já už nevím, co mám dělat.“ Máma mlčela a pak řekla: „Možná je čas postavit se na vlastní nohy, Janičko. Nemůžeš čekat, že tě někdo pořád zachrání.“

Ta slova mě bodla, ale zároveň ve mně něco zlomila. Začala jsem hledat práci, i když jsem věděla, že bez Pražské adresy to bude těžké. Petr mi moc nepomáhal, byl zamlklý, uzavřený do sebe. Jednou večer jsem se odhodlala k rozhovoru: „Petře, co budeme dělat? Máme měsíc. Najdeme něco?“

„Já nevím,“ odpověděl. „Možná bychom měli na chvíli k tvojí mámě do Brna.“

„A co tvoje práce? Co já? Já už nechci být pořád jen někde na návštěvě! Chci domov!“ rozplakala jsem se.

Petr mě objal, ale bylo to chladné objetí. Věděla jsem, že je mezi námi něco zlomeného. Další dny jsme se hádali čím dál častěji. Věra nám začala schovávat poštu, jednou dokonce zamkla lednici. Bylo to ponižující.

Jednoho rána jsem našla na stole dopis. Byla to výpověď z bytu, podepsaná Věrou. „To už je moc,“ řekla jsem Petrovi. „Musíme něco udělat.“

Petr jen seděl a mlčel. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jestli chci něco změnit, musím to udělat sama. Zavolala jsem kamarádce Lucii, která bydlela na Smíchově. „Lucko, prosím tě, nemáš někde místo na spaní? Aspoň na pár dní…“

Lucie mě přijala s otevřenou náručí. První noc u ní jsem brečela do polštáře, ale cítila jsem i úlevu. Druhý den jsem šla na pohovor do malé kavárny na Vinohradech. Přijali mě hned. Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že mám něco pod kontrolou.

Petr zůstal u Věry. Volal mi, psal zprávy, ale já už neměla sílu mu odpovídat. Když mi po týdnu přišel s kyticí růží a prosil mě, ať se vrátím, řekla jsem: „Petře, já už nechci žít v cizím bytě, kde mě nikdo nechce. Chci žít tam, kde mě někdo miluje a kde mám svůj klid.“

Odešla jsem z jeho života stejně tiše, jako jsem do něj vstoupila. Bylo to těžké, ale věděla jsem, že je to správné rozhodnutí.

Dnes sedím ve své malé garsonce na Vinohradech, piju kávu a dívám se z okna na rušnou ulici. Občas si vzpomenu na Věru a Petra a přemýšlím, kde je hranice mezi pomocí a závislostí. Kdy je správné říct dost a začít žít svůj vlastní život?

Možná jste to někdy zažili taky. Co byste udělali na mém místě? Je lepší bojovat za vztah, nebo si raději chránit vlastní důstojnost?