Loučení u Labe: Poslední slova mého bratra

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ vyhrkl jsem na Tomáše, když jsme seděli na břehu Labe a sledovali, jak se slunce pomalu schovává za vrbami. Voda byla klidná, ale v mé hlavě zuřila bouře. Tomáš se na mě ani nepodíval. Jen si nervózně pohrával s klacíkem a špičkou boty rozrýval písek. „Nechtěl jsem tě zatěžovat, Honzo. Máš svých starostí dost.“

Ta slova mi znějí v uších dodnes. Kdybych tehdy věděl, že je to naposledy, co spolu mluvíme, možná bych ho objal. Možná bych mu řekl, že na něj nikdy nezapomenu. Ale místo toho jsem jen mlčel a díval se na řeku, která nám byla od dětství útočištěm i svědkem všech našich hádek a smíření.

Tomáš byl vždycky jiný než já. Já – starší, zodpovědný, ten, kdo se snažil držet rodinu pohromadě poté, co nám táta odešel za jinou ženou do Prahy. Tomáš – snílek, který radši utíkal do lesa nebo k vodě, než by doma poslouchal máminy výčitky a moje rady. Máma byla po tátově odchodu zlomená a často si zlost vybíjela právě na Tomášovi. „Kdybys byl víc jako Honza…“ říkávala mu často. A já jsem věděl, jak moc ho to bolí.

Ten den u Labe byl zvláštní. Tomáš byl neklidný, pořád se rozhlížel a několikrát mi chtěl něco říct, ale vždycky to spolkl. Nakonec jen tiše pronesl: „Až přijdu domů, zavolám ti.“ Usmál se na mě tím svým klukovským úsměvem a rozběhl se po hrázi pryč. Netušil jsem, že ho vidím naposledy.

Když mi večer nezavolal, začal jsem být nervózní. Volal jsem mu několikrát, ale telefon zůstal hluchý. Máma si myslela, že někde zůstal s kamarády, ale já cítil, že je něco špatně. V noci jsem nemohl spát a ráno jsem obcházel vesnici a ptal se lidí, jestli ho neviděli. Nikdo nic nevěděl.

Až odpoledne přišel soused Petr s tím, že našel Tomášovo kolo opřené u starého mostu. Srdce mi bušilo až v krku. Společně jsme prohledali břehy Labe a nakonec jsme ho našli… Bylo to, jako by se mi zastavil svět. Nikdy nezapomenu na mámin křik, když jí to policie přišla oznámit.

Pohřeb byl tichý a smutný. Celá vesnice přišla dát Tomášovi sbohem. Lidé šeptali o tom, co se mohlo stát – jestli to byla nehoda nebo něco horšího. Já jsem jen stál u rakve a v hlavě mi zněla jeho poslední slova. Máma se od té doby uzavřela do sebe a já měl pocit, že jsem ztratil nejen bratra, ale i ji.

Dny plynuly jeden za druhým a já jsem se snažil žít dál. Chodil jsem do práce v místním autoservisu, večer jsem pomáhal mámě s domácností, ale všechno bylo prázdné. Lidé ve vsi mě litovali nebo se mi vyhýbali – každý měl pocit, že o tom ví víc než já sám. Nejhorší byly noci, kdy jsem nemohl spát a přehrával si v hlavě všechny naše rozhovory.

Jednou večer přišla za mnou sousedka Jana. „Honzo, nemůžeš si to dávat za vinu,“ řekla tiše a položila mi ruku na rameno. „Tomáš byl citlivý kluk… možná potřeboval víc pochopení.“ Rozbrečel jsem se před ní jako malý kluk. Všechna ta bolest a vina mě dusila.

Začal jsem chodit k řece častěji. Sedával jsem na stejném místě jako tehdy s Tomášem a povídal si s ním nahlas – o všem možném i nemožném. Jednou mě tam zastihl starosta vesnice pan Novotný: „Honzo, nechceš pomoct s organizací letního tábora pro děti? Myslím, že by ti to mohlo prospět.“ Nejdřív jsem odmítl – měl jsem pocit, že už nikdy nebudu schopný radovat se z dětských smíchů. Ale nakonec jsem kývl.

Práce s dětmi mi pomohla najít nový smysl. Viděl jsem v nich kousek Tomáše – jeho smích, jeho odvahu i jeho sny. Postupně jsem začal mluvit o tom, co se stalo – nejen s dětmi, ale i s dospělými ve vsi. Zjistil jsem, že nejsem jediný, kdo má pocit viny nebo kdo někoho ztratil.

Máma se pomalu začala otevírat světu – chodila na procházky s Janou a občas jsme si spolu povídali o Tomášovi bez slz v očích. Přesto mám někdy pocit, že už nikdy nebudeme celí.

Dnes sedím zase u Labe a dívám se na klidnou hladinu vody. Přemýšlím o tom, co by bylo, kdybych tehdy Tomáše objal nebo mu řekl něco jiného. Mohl jsem udělat víc? Nebo je bolest součástí života každého z nás?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že čas opravdu zahojí všechny rány?