Lednička, která rozbila naši rodinu

„To snad nemyslíš vážně, Lenko! Proč bych měl dávat peníze na něco, co si máma stejně nezaslouží?“ zasyčel na mě Petr do telefonu. Stála jsem u okna v kuchyni našeho bytu v Brně, v ruce hrnek s kávou, a najednou mi připadalo, že se svět kolem mě zastavil. Vždyť jsem jen chtěla udělat radost naší mámě – koupit jí novou ledničku, protože ta stará už sotva chladila a každé ráno si stěžovala, že máslo je měkké jako krém. Místo radosti a plánování jsem ale dostala studenou sprchu.

„Petře, co to říkáš? Vždyť je to naše máma…“ snažila jsem se zachovat klid, ale hlas se mi třásl. V duchu jsem si představovala, jak se Petr mračí, možná dokonce kouří jednu ze svých nekonečných cigaret, které máma vždycky nenáviděla.

„Naše máma? Tvoje možná. Já už s ní dávno skončil. Ty nevíš všechno, Lenko. Ale to je tvoje věc. Já na ledničku nedám ani korunu.“

Zavěsil. Zůstala jsem stát s telefonem v ruce a v hlavě mi vířily otázky. Co tím myslí? Co nevím? Vždyť jsme vyrůstali ve stejné domácnosti, sdíleli jsme stejné dětství – nebo snad ne?

Celý den jsem byla jako tělo bez duše. V práci jsem dělala chyby, kolegyně Jana se mě ptala, jestli mi není špatně. „To nic, jen rodinné trable,“ zamumlala jsem a rychle se vrátila k počítači. Ale myšlenky mi pořád utíkaly k Petrovi a jeho slovům.

Večer jsem zavolala mámě. „Ahoj mami, jak se máš?“ snažila jsem se znít vesele.

„Ale jo, zlato, trochu mě bolí záda, ale to už je věkem. A ta lednička zase teče… Ale nestěžuju si! Jak se máš ty?“

Cítila jsem v jejím hlase únavu a smutek, který tam dřív nebýval. Chtěla jsem jí říct o svém plánu s ledničkou, ale něco mě zadrželo. Místo toho jsme si povídaly o počasí a o tom, jak se těší na jaro.

Další den jsem se rozhodla zajít za Petrem osobně. Bydlel v paneláku na Lesné, v bytě po tátovi. Otevřel mi ve vytahaném tričku a s kruhy pod očima.

„Co chceš?“ zeptal se bez pozdravu.

„Petře, co se děje? Proč jsi takový? Máma ti přece nikdy nic neudělala.“

Zasmál se hořce. „Tobě nikdy nic neudělala? Ty jsi byla vždycky její princezna. Ale já… já byl vždycky ten špatný. Pamatuješ si vůbec na ty hádky? Na to, jak mě vyhazovala z domu kvůli každé blbosti? Jak mi říkala, že jsem k ničemu?“

Zarazila jsem se. Vzpomínky na dětství byly rozmazané – já byla ta mladší, tichá, poslušná holka. Petr byl divočejší, často zlobil, ale nikdy jsem si nemyslela, že by ho máma neměla ráda.

„To přeháníš…“ zašeptala jsem.

„Nepřeháním! Ty jsi nic neviděla, protože jsi byla její oblíbená. Já byl vždycky ten problémovej. A když táta odešel… víš vůbec proč odešel?“

Zamrkala jsem. „Říkala, že měl jinou.“

Petr se zasmál ještě hořčeji. „To ti řekla ona? Táta odešel proto, že už nemohl snášet její výčitky a manipulace. A já… já jsem byl pro ni jen připomínka jeho selhání.“

Sedla jsem si na pohovku a cítila, jak se mi hroutí svět pod nohama.

„Proč jsi mi to nikdy neřekl?“

„Protože jsi to nechtěla slyšet. Vždycky jsi stála na její straně.“

Seděli jsme v tichu a já poprvé v životě nevěděla, co říct svému vlastnímu bratrovi.

Když jsem večer přišla domů, dlouho jsem seděla u stolu a přemýšlela o všem, co mi Petr řekl. Byla jsem opravdu tak slepá? Neviděla jsem bolest svého bratra? Nebo jsem si jen nechtěla připustit, že naše rodina není tak dokonalá, jak jsem si ji vysnila?

Další dny byly těžké. S mámou jsme mluvily jen krátce – bála jsem se jí cokoliv říct. S Petrem jsme si psali strohé zprávy o praktických věcech. Cítila jsem mezi námi propast.

Nakonec jsem koupila ledničku sama. Když ji přivezli do maminčina bytu v Králově Poli, rozplakala se dojetím.

„To jsi nemusela…“ šeptala a objala mě.

Ale já věděla, že musela. Nejen kvůli ní – ale i kvůli sobě. Možná to byl pokus zalepit staré rány, které nikdy úplně nezmizí.

Dnes už vím, že jedna lednička nezachrání rodinu rozbitou dávnými křivdami a nevyřčenými slovy. Ale možná je to začátek – začátek upřímnosti a snahy pochopit jeden druhého.

Někdy si říkám: Kolik toho vlastně o svých nejbližších opravdu víme? A kolik pravdy jsme ochotni slyšet?