Když už je toho moc: Příběh o hranicích a odvaze říct NE

„Jano, prosím tě, mohla bys dneska zase pohlídat Aničku? Mám důležitou schůzku v práci a vůbec nestíhám.“

Stála jsem v předsíni, v ruce ještě teplý hrnek s kávou, a dívala se na Lucii, svou sousedku z vedlejšího bytu. V očích měla naléhavost, kterou jsem znala až příliš dobře. Bylo to už potřetí tento týden. Vlastně… když jsem se zamyslela, bylo to takhle skoro každý týden poslední tři měsíce. A já? Já jsem vždycky kývla. Protože jsem nechtěla být ta zlá. Protože jsem si říkala, že jí pomáhám. Protože jsem byla sama a Anička mi připomínala, jaké to je mít kolem sebe smích dítěte.

Ale dnes… dnes jsem byla unavená. Nejen fyzicky, ale hlavně uvnitř. Můj vlastní život se smrskl na cizí potřeby. Moje plány, moje volné odpoledne, moje práce z domova – všechno šlo stranou kvůli Lucii a její dceři.

„Promiň, Lucko,“ začala jsem opatrně, „ale dneska opravdu nemůžu. Mám spoustu práce a potřebuju si taky trochu odpočinout.“

Lucie na mě vytřeštila oči. „Ale Jani, vždyť jsi mi vždycky pomohla! Co mám teď dělat? Víš, jak je to pro mě těžké…“

V tu chvíli jsem cítila, jak se mi svírá žaludek. Zase ten pocit viny. Zase ten tlak. Ale tentokrát jsem se rozhodla neustoupit.

„Lucko, chápu, že to máš těžké, ale já nejsem tvoje chůva. Taky mám svůj život a svoje povinnosti,“ řekla jsem tiše, ale pevně.

Chvíli bylo ticho. Slyšela jsem jen tikání hodin na stěně a tlumené zvuky z chodby. Lucie se zamračila.

„Takže mi prostě odmítáš pomoct? Po tom všem?“

Zhluboka jsem se nadechla. „Nejde o to, že bych ti nechtěla pomoct. Ale nemůžu být pořád k dispozici. Potřebuju taky čas pro sebe.“

Lucie se otočila na podpatku a bez dalšího slova odešla. Dveře za ní hlasitě klaply.

Zůstala jsem stát v předsíni a cítila směs úlevy a viny. Bylo mi smutno z toho, jak to dopadlo, ale zároveň jsem věděla, že jsem udělala správnou věc. Konečně jsem si postavila hranici.

Celé odpoledne jsem byla nervózní. Přemýšlela jsem, jestli jsem to nepřehnala. Co když se Lucie urazí? Co když mě začne pomlouvat po domě? Co když už nikdy nebude chtít mluvit?

Večer mi přišla zpráva od mamky: „Jak se máš? Dlouho jsme si nepsaly.“

Odpověděla jsem jí upřímně: „Mami, dneska jsem poprvé řekla Lucii ne. Bylo to těžké.“

Za chvíli přišla odpověď: „Jsem na tebe pyšná. Musíš myslet i na sebe.“

Seděla jsem pak dlouho u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o tom, proč je tak těžké říct NE. Proč máme pocit, že musíme být vždycky k dispozici? Proč se bojíme konfliktu víc než vlastního vyčerpání?

Druhý den ráno jsem potkala Lucii na chodbě. Mlčky prošla kolem mě, aniž by pozdravila. Zabolelo mě to, ale zároveň jsem cítila zvláštní klid.

Od té doby už Lucie nezaklepala s prosbou o hlídání tak často jako dřív. Začala si hledat jiné možnosti – někdy pomohla její sestra nebo kamarádka z práce. A já? Já jsem si konečně mohla dopřát volné odpoledne jen pro sebe – zajít do kina, přečíst si knížku nebo si jen tak v klidu uvařit čaj.

Jednou večer mi Lucie zaklepala na dveře. Otevřela jsem s obavami.

„Jano… promiň za ten minulý týden,“ řekla tiše. „Byla jsem zoufalá a asi jsem tě využívala víc, než bylo fér.“

Usmála jsem se na ni. „To je v pořádku, Lucko. Jenom potřebuju mít taky svůj prostor.“

Přikývla a odešla zpátky ke svému bytu.

Seděla jsem pak dlouho v tichu a přemýšlela: Proč je pro nás ženy tak těžké postavit si hranice? Máme právo říct NE, i když tím riskujeme konflikt? Co myslíte vy?