Když ti nejbližší zradí: Příběh Marie, která přišla o všechno

„Jak jsi to mohla udělat?“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi po tvářích stékaly slzy. Jana mlčela na druhém konci, slyšela jsem jen její těžký dech. „Marie, já… já nevím, co říct,“ zašeptala nakonec. V tu chvíli jsem pochopila, že všechno, co jsme spolu prožily – všechny ty noční rozhovory na kolejích, společné dovolené v Chorvatsku, dokonce i to, jak mi držela ruku při porodu mého syna Tomáše – to všechno je pryč. Zůstala jen prázdnota a bolest.

Nikdy bych nevěřila, že se něco takového může stát právě mně. Vždycky jsem byla ta, která drží rodinu pohromadě, která pečuje o ostatní a nikdy si nestěžuje. Petr byl můj první velký vztah, vzali jsme se mladí, možná až příliš mladí. Ale když přišel Tomáš, všechno dávalo smysl. Jenže po letech přišla únava, hádky kvůli penězům, jeho pozdní příchody z práce a nakonec i jeho přiznání: „Marie, už tě nemiluju.“

Rozvod byl těžký, ale měla jsem Janu. Byla u mě každý večer, nosila mi víno a čokoládu, poslouchala moje stížnosti a slzy. „To zvládneš,“ říkala mi pořád dokola. „Jsi silná.“ Jenže pak začala být divná. Méně volala, vymlouvala se na práci. A pak přišla ta rána – oznámila mi, že je s Petrem a že se budou brát. „Promiň mi to, Marie,“ šeptala tehdy. „Ale já jsem se do něj zamilovala.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Nešlo jen o Petra – šlo o Janu. O tu jedinou osobu, které jsem věřila víc než komukoliv jinému. Zůstala jsem sama. A právě v té době začal mít Tomáš problémy ve škole. Zavolala mi třídní učitelka: „Paní Nováková, váš syn je poslední dobou uzavřený a agresivní. Měla byste s ním něco dělat.“

Snažila jsem se být silná kvůli němu. Ale když jsem večer seděla v kuchyni u stolu a dívala se na jeho fotky z dětství, měla jsem chuť všechno vzdát. Tomáš mě začal nenávidět za to, že jsme rozvedení. „Kdyby ses víc snažila, táta by neodešel!“ křičel na mě jednoho večera. A já jen mlčela a nechala ho vyvztekat se.

Jednou v noci mi volali z nemocnice – Tomáš měl autonehodu na motorce svého kamaráda. Seděla jsem na chodbě nemocnice a modlila se, aby přežil. Volala jsem Janě – potřebovala jsem ji jako nikdy předtím. Ale ona mi nezvedla telefon.

Petr přišel až ráno. Stál ve dveřích s Janou po boku a oba vypadali provinile. „Marie… je nám to líto,“ řekl Petr tiše. Chtěla jsem na ně křičet, chtěla jsem je nenávidět z celého srdce. Ale v tu chvíli jsem byla jen matka, která se bojí o svého syna.

Tomáš přežil, ale změnil se. Začal být ještě uzavřenější a já měla pocit, že ho ztrácím každým dnem víc a víc. Chodila jsem do práce jako robot – osm hodin v kanceláři na úřadě města Plzeň, pak domů do prázdného bytu. Každý den stejný.

Jednou večer jsem potkala Janu v supermarketu. Stála u regálu s pečivem a vypadala stejně unaveně jako já. „Marie…“ začala opatrně. „Nechci tě ztratit.“

„To jsi měla myslet dřív,“ odpověděla jsem jí chladně.

„Myslíš si, že je to pro mě snadné? Petr pořád mluví o tobě… Nikdy tě nepřestal milovat.“

Ta slova mě zasáhla jako facka. „Tak proč jste mi to udělali?“ zeptala jsem se tiše.

Jana jen pokrčila rameny a rozplakala se přímo mezi rohlíky a houskami.

Od té doby jsme se neviděly. Petr mi občas volá kvůli Tomášovi, ale jinak žiju sama. Naučila jsem se žít bez nich obou – bez nejlepší kamarádky i bez muže, kterého jsem kdysi milovala.

Někdy si říkám, jestli jsem mohla něco udělat jinak. Jestli je možné někomu opravdu věřit… Nebo jestli nás vždycky nakonec zradí ti nejbližší?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec odpustit taková zrada?