Když švagr zazvonil u dveří: Oheň, který nikdy neuhasl

„Lucie, otevři! Musím s tebou mluvit.“ Jeho hlas byl naléhavý, skoro zoufalý. Stála jsem za dveřmi svého bytu na Žižkově a v ruce svírala hrnek s čajem, který se mi třásl v prstech. Bylo půl desáté večer a já jsem rozhodně nečekala, že u mě zazvoní Petr, můj švagr. Vždycky byl ten typ člověka, který se objeví jen na rodinných oslavách, v obleku, s úsměvem, který nikdy nedosáhl očí.

Otevřela jsem dveře a Petr vešel dovnitř, aniž by čekal na pozvání. „Co se děje?“ zeptala jsem se a snažila se skrýt nervozitu. Vzpomněla jsem si na poslední rodinnou oslavu – moji narozeniny, které slavím dvakrát do roka. Jednou v únoru, kdy jsem se narodila, a podruhé v červenci, kdy mě moje sestra Jana vytáhla z hořícího domu. Ten den mi zachránila život. Petr tam byl taky, ale nikdy o tom nemluvil.

Petr si sedl ke stolu a chvíli mlčel. „Lucie, potřebuju tvoji pomoc,“ začal tiše. „Jana… Jana má problémy.“

Zamrazilo mě. Jana byla vždycky ta silná. Ta, která mě chránila před vším zlým – před šikanou ve škole, před rodiči, když byli moc přísní, před ohněm. „Co se stalo?“

Petr se podíval stranou. „Má deprese. Už několik měsíců skoro nevychází z bytu. Odmítá jít k lékaři. A já… já už nevím, co mám dělat.“

Najednou jsem cítila vinu. Poslední dobou jsme se s Janou skoro nevídaly. Práce, vztahy, život… Všechno mě pohltilo a já zapomněla na člověka, kterému vděčím za život.

„Proč jsi přišel za mnou?“ zeptala jsem se tiše.

Petr si povzdechl. „Protože tě poslouchá. Jsi její mladší sestra. Možná tě potřebuje víc než mě.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že Petr není jen chladný podnikatel, jak jsem si vždycky myslela. V jeho očích byla opravdová starost a strach.

„Dobře,“ řekla jsem nakonec. „Zítra za ní zajdu.“

Když Petr odešel, seděla jsem dlouho v tichu a přemýšlela o všem, co jsme s Janou prožily. O tom požáru – o nocích, kdy jsem se budila zpocená hrůzou a ona mě držela za ruku. O tom, jak mi pomáhala s učením na maturitu, když naši byli na pokraji rozvodu. O tom, jak jsme spolu plakaly i smály se.

Druhý den jsem stála před Janiným bytem na Vinohradech a cítila zvláštní směs strachu a viny. Zazvonila jsem.

„Kdo je?“ ozvalo se slabě z reproduktoru.

„To jsem já, Lucka.“

Dveře se otevřely a já vešla dovnitř. Byt byl tmavý a tichý. Jana seděla na gauči v županu, vlasy rozcuchané, oči zarudlé.

„Ahoj,“ řekla tiše.

Sedla jsem si vedle ní a chvíli jsme mlčely.

„Proč jsi přišla?“ zeptala se nakonec.

„Petr za mnou včera byl,“ přiznala jsem. „Říkal, že máš těžké období.“

Jana se ušklíbla. „To je slabé slovo.“

Chvíli jsme seděly v tichu. Pak Jana začala mluvit – o tom, jak ji práce drtí, jak má pocit, že všechno dělá špatně, jak se bojí vyjít ven mezi lidi. Jak ji někdy napadá, jestli to celé má vůbec smysl.

Poslouchala jsem ji a najednou mi došlo, že celou dobu byla silná hlavně kvůli mně – kvůli tomu požáru, kvůli tomu, že mě musela chránit. Nikdy si nedovolila být slabá.

„Jani,“ řekla jsem tiše a vzala ji za ruku. „Nemusíš být pořád ta silná.“

Rozplakala se mi na rameni.

Další týdny jsme spolu trávily víc času než za poslední roky dohromady. Chodily jsme na procházky do Riegrových sadů, vařily spolu večeře jako za dětství a pomalu hledaly cestu zpátky k sobě i k sobě samým.

Jednou večer mi Jana řekla: „Víš, Lucko… já už nemůžu být tvoje hrdinka. Potřebuju být i sama sebou.“

Objala jsem ji a pochopila jsem to až tehdy – že někdy musíme zachránit ty, kteří kdysi zachránili nás.

Petr nás občas navštívil a bylo vidět, jak mu spadl kámen ze srdce. Přestal být tím odtažitým podnikatelem a začal být zase člověkem.

Dnes slavím své narozeniny zase dvakrát do roka – jednou za život a jednou za to, že mám sestru, která je ochotná přiznat slabost a nechat se zachránit.

Někdy přemýšlím: Kolik z nás nosí masku silného člověka jen proto, že to od nás okolí čeká? A kdo nás zachrání, když už nemůžeme dál?