Když se všechno hroutí: Příběh Magdy, tchyně a nečekané péče

„Magdo, už zase jsi nechala hrnek na stole! Jak si myslíš, že to tady budu zvládat, když po tobě musím pořád uklízet?“

Její hlas mě probudil z polospánku. Ležela jsem v posteli, nohy v sádře, a cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Všechno mě bolelo – nejen tělo, ale hlavně duše. Ještě před měsícem jsem byla normální žena, matka, manželka. Teď jsem byla troska, kterou opustil manžel a o kterou se stará tchyně, která mě nikdy neměla ráda.

„Promiňte, paní Nováková,“ zašeptala jsem tiše. Věděla jsem, že jí to nestačí. Nikdy jí to nestačilo. Vždycky jsem byla ta špatná – špatná snacha, špatná matka, špatná hospodyně.

Když mi Petr oznámil, že odchází k jiné ženě, myslela jsem, že už hůř být nemůže. Ale pak přišla ta nehoda. Auto mi nedalo přednost a já skončila na několik měsíců v nemocnici. Když mě propustili domů, bylo jasné, že se o sebe nepostarám. Moje maminka už nežije a sestra bydlí v Brně. A tak přišla ona – paní Nováková. Petr jí zavolal a ona přijela z Kladna s kufrem a výrazem mučednice.

První dny byly snesitelné. Vařila mi čaj, podávala prášky, pomáhala mi do koupelny. Ale brzy se začala chovat jako generál. Všechno muselo být podle ní. „Takto se to u nás doma nikdy nedělalo,“ říkala často a dívala se na mě s opovržením.

Jednoho večera jsem zaslechla její rozhovor s mou dcerou Terezkou:

„Maminka je teď slabá, musíš být hodná holčička a poslouchat babičku.“

Terezka jen přikývla a já cítila, jak se mezi mnou a mou dcerou staví zeď. Tchyně ji brala na hřiště, vařila jí obědy podle svého gusta a večer jí četla pohádky. Já jen ležela a poslouchala jejich smích za zavřenými dveřmi.

Jednou večer jsem slyšela tiché vzlyky. Terezka přišla ke mně do pokoje a objala mě.

„Maminko, kdy už budeš zase chodit? Já chci být s tebou.“

Polkla jsem slzy a pohladila ji po vlasech. „Brzy, zlatíčko. Brzy.“

Ale sama jsem tomu nevěřila.

Tchyně začala rozhodovat o všem – co budeme jíst, kdy přijde opravář na pračku, dokonce i jaké oblečení si Terezka vezme do školy. Když jsem se pokusila něco namítnout, jen mávla rukou:

„Magdo, teď nejsi schopná nic řešit. Nech to na mně.“

Cítila jsem se jako vězeň ve vlastním bytě. Každý den jsem bojovala s pocitem bezmoci a viny. Byla jsem vděčná za pomoc, ale zároveň jsem ji nenáviděla.

Jednou večer přišla paní Nováková do mého pokoje s hrnkem čaje.

„Víš, Magdo,“ začala tišeji než obvykle, „já vím, že mě nemáš ráda. Ale Petr tě opustil a někdo se o Terezku musí postarat.“

Podívala jsem se na ni – poprvé opravdu pozorně. Byla unavená, kruhy pod očima, ruce rozpraskané od mytí nádobí.

„Já… já vím,“ řekla jsem tiše. „Ale je to můj domov. Moje dcera.“

Sedla si ke mně na postel a chvíli mlčela.

„Já taky nejsem šťastná,“ přiznala nakonec. „Nikdy jsem si nemyslela, že skončím tady s tebou… Ale co máme dělat? Petr je pryč.“

V tu chvíli jsem pochopila, že nejsme nepřátelé – jsme dvě ženy uvězněné ve stejné pasti.

Další týdny jsme se snažily najít k sobě cestu. Bylo to těžké – hádaly jsme se kvůli maličkostem: jestli má Terezka jíst polévku nebo řízek, kdo zapomněl koupit mléko nebo proč je v koupelně mokro na podlaze.

Jednou jsme se pohádaly tak hlasitě, že sousedka zaklepala na dveře:

„Je všechno v pořádku?“

Obě jsme stály v předsíni – já o berlích, ona s utěrkou v ruce – a mlčely jsme.

Po jejím odchodu jsme se rozesmály. Poprvé společně.

Začala jsem si uvědomovat, že paní Nováková není jen tchyně – je to taky žena, která přišla o syna (alespoň obrazně), která musela opustit svůj domov a žít s někým, koho nikdy nechtěla přijmout za rodinu.

Jednoho dne mi Terezka přinesla obrázek – byly jsme na něm všechny tři: já na vozíku, ona u mě a babička vedle nás.

„Jsme rodina,“ řekla hrdě.

A já si uvědomila, že má pravdu – i když je to rodina rozbitá a bolavá.

Když mi lékař oznámil, že už brzy budu moct začít chodit s berlemi, měla jsem radost i strach zároveň. Co bude dál? Vrátí se Petr? Odejdu já? Nebo paní Nováková?

Jednoho večera jsme seděly u stolu všechny tři. Paní Nováková nalila čaj a podívala se na mě:

„Magdo… až budeš zase chodit… co bude dál?“

Nevěděla jsem to. Ale poprvé jsem cítila klid.

Možná není důležité mít všechno pod kontrolou. Možná stačí jen vydržet – a neztratit naději.

Někdy přemýšlím: Jak moc nás dokáže změnit bolest? A kde je hranice mezi vděčností a ztrátou vlastní důstojnosti?